aneb

Náš vývoj možná není tak rychlý, jak si myslíme...

Pohodlně rozvalen v křesle na palubě lodi plující z Rujany do Trelleborgu jsem si četl ve starých cestopisech.

Mám tenhle druh literatury rád a vůbec mi nevadí, že svět, který popisuje, už v té podobě většinou dávno neexistuje. Lidé, o nichž psali třeba Shakespeare nebo Molière, přece také dávno nežijí, přesto se nedá tvrdit, že jejich osudy nejsou aktuální.

Místa a města se mění, ale zdá se, že člověk odolává vývoji úspěšněji než stavby, než oceány i pohoří. Baltské moře, po kterém zrovna plujeme, se proměňuje z našeho pohledu pomalu – voda se v něm vymění jednou za třicet až padesát let, břehy během staletí vystupují z vln, malé ostrůvky a šéry se spojují a za nějaký čas bude pevnina kolem vypadat zase úplně jinak... Ve srovnání s lidským chováním a prožíváním je to ovšem fofr.

Zvedl jsem hlavu. Po palubě se pohybovaly bytosti na první pohled velmi moderní – alespoň podle oblečení a vybavení. Dnešní turisté mají chytré mobily, elektronické čtečky a notebooky, ale čím se vlastně jejich myšlenky či reakce odlišují od hrdinů starých řeckých dramat nebo zmíněných Shakespearových a Molièrových her?

Jedna kladná dramatická postava – moje kamarádka Jitka – se před chvílí pokusila poslat manželovi do Čech tradiční pohlednici přímo z paluby lodi, ale i když si tu můžete koupit všechny možné nesmysly, poštovní známky neměli. A tak abych Jitku rozptýlil, vyhledal jsem mezi svými průvodcovskými pomůckami knihu Viktora Kamila Jeřábka Ke břehům Baltu a kousek jsem jí přečetl:

Ochotní, příkladně zdvořilí lidé, jak všude v Německu, nejen ukáží cestu, ale jdou s námi až k červené budově poštovní. Lístek od dětí už zde a opět s nejlepšími zprávami. Neuvěřitelno, ale pravda. 25. července o 10. hod. dán v Silůvkách u Brna na poštu a 26. byl již v Sasnici. Podobně za den v Lübeku, i v Hamburku došly nás zprávy z domova. Jaké to vzorné poštovní spojení!
Viktor Kamil Jeřábek to ovšem napsal někdy na samém počátku minulého století…

Pak jsem ve své čtečce „zalistoval“ ještě jednou a našel výpisky z dalšího cestopisu, tentokrát V zemi ohně a ledu z roku 1913 od Karla J. Zákouckého. Přečetl jsem Jitce své oblíbené místo, kde autor popisuje, jak ho jistý pan Morávek přemluvil, aby se vydal na Island:

„Podívejte se, já byl na Islandu již dvakráte a chci tam potřetí. Ten ostrov jest obdivuhodný. Tentokráte vezmu s sebou i svého desítiletého synka,“ svěřoval se mi p. Morávek a to mne svedlo... Slíbiv mu, že pojedu, rychle jsem se obrátil na cestovní kancelář J. F. Jirásek a syn v Chrudimi a ta mi ochotně obratem opatřila okružní lístky po souši a po moři, podala několik pokynův a rad a již po dvou dnech byli jsme na cestě...

A když jsem se pak ponořil do čtení dalšího sto let starého cestopisu, tentokrát od českého právníka a cestovatele Josefa Štolby a nazvaného Za polární kruh, Jitka vstala, připsala na svou pohlednici omluvný vzkaz poštám a poslala ji nevyplaceně. Jsem zvědav, jestli dojde.
To by totiž znamenalo výrazný vývoj k lepšímu...


(Psáno pro Týdeník rozhlas)