aneb

Češi bez deprese

Už několik dní neustále leje jako z konve – nebo alepoň pokrapuje, poprchává, případně mrholí. Déšť nemilosrdně bičuje chodníky a buší do vysoké trávy před okny našeho bytu. Psi a kočky jsou zalezlí, a co teprve bažanti a zajíci. Televizní zpravodajci v pláštěnkách si předávají slovo a komentují blížící se povodně, noviny ohromují čtenáře titulkem: Mraky a déšť. Češi v depresi! Já také marně vzpomínám, kdy naposledy takhle dlouho a intenzivně pršelo, a ocitám se až v dětství, někdy v devětapadesátém, kdy nám tehdy propršely celé prázdniny v Orlických horách nedaleko místa, které se případně jmenuje Deštné.

Paměť člověka často zachraňuje, když na něj přichází chmura z toho, co se děje. Samozřejmě, že všechno tu už asi bylo, neblíží se žádný konec světa, jen prožíváme výjimečně mizerný rok, alespoň co se týká počasí... A jinak to také není nic moc, v parlamentu vítězí kuřácká lobby a sám pan premiér se ostatně jmenuje Nečas.

V sobotu jsem měl mít koncert na zámku v Odlochovicích kousek od Votic. Byla to napůl charita, takže člověk tam nemůže zatelefonovat a říct, že mu není nejlíp a leží v posteli. Ti dobří lidé by si o něm mysleli, že je náfuka, že je na peníze a bůhvíco ještě. Oblékl jsem si tedy pláštěnku, naložil zvolna nástroj do auta a vydal se nejdřív do nejbližšího nákupního střediska pro něco k jídlu. Na parkovišti, které bývá skoro prázdné, málem nebylo místo. Lidé se rozhodli, že si udělají hezký víkend v supermarketu, něco nakoupí, nechají dětičky, aby si pohrály v klecích s umělohmotnými kuželkami a balony, když už se nedá jít na hřiště, a tak nějak si to užijí, jak se dá...

Rodinky se procházely po chodbách pod zářivkami a vlastně ani nevypadaly, že jsou by je ta čina venku nějak psychicky deptala. Ostatně psycholog Cyril Höschl říká, že vliv počasí na lidskou psychiku je sice nepochybný, jen to není dosud moc dobře statisticky podchyceno. Tady v nákupním středisku bylo prostě úplně normálně veselo.

Vyjel jsem po dálnici v prudkém lijáku, kvůli kalužím poslušně omezoval rychlost a po hodině jízdy našel zmoklý hudební festival Popenec. Každoročně se odehrává pod širým nebem, tentokrát však v narychlo postavených stanech, kam sice trochu kapalo, ale dobrou náladu to tam, jak se zdálo, nikomu nekazilo. Zavládlo tam přátelské prostředí, lidé popíjeli místní pivo, poslouchali jazzrockovou kapelu, která vystupovala přede mnou, a podupávali nohama v rozmoklém trávníku.

Mně se taky hrálo hezky, pocit, že jsem měl raději zůstat doma, zmizel, sotva jsem vylezl na miniaturní pódium. Po hodině jsem znovu nasedl do auta a vydal se k domovu. Silnice vedla krásnou uzounkou alejí, kam se na šířku vejde jen jedno auto. Prý se jí tu říká alej gentlemanů – když chcete projet, musíte si s protijedoucími vozidly dávat přednost. K atmosféře toho festivalu se to hodilo, byla to letos vpravdě gentlemanská akce...

Telefonoval jsem s kamarádkou a ta mi vyprávěla, jak šla včera ráno v té průtrži mračen doprovodit do školy svou dcerku.
„To je ale strašný počasí, co?“ zanadávala matka. A dcerka, která má prý jinak většinou značně pesimistické myšlenky, najednou pravila:
„To jo, maminko, ale zase je krásně čistý vzduch.“
Kdepak, nás žádný nečas nezlomí!


(psáno pro Týdeník Rozhlas, den před povodní)