aneb

Vilík Poláků ze Mcel - 100 let

Guillermo Polák, syn obchodníka ze Mcel, se v roce 1938 narychlo oženil se svou přítelkyní Kateřinou (později Catalinou a celoživotně „Kačenou“), protože její rodiče by jim bez svatby nedovolili odjet do Latinské Ameriky, a odplul z rodné země do neznáma.

„Já jsem přišel do Chile nahatej,“ řekl mi, když mě asi před patnácti lety provázel po svém království nedaleko městečka Pucón. „Neměl jsem peníze, byl jsem úředník, dělal bych cokoli, chtěl jsem žít.“

A tak se pustil do práce - z krachujícího hotelu, kde „stěny byly tak tenký, že ženská mohla skrz ně otěhotnět“, vybudoval fungující podnik. Prodal ho a zakoupil pozemek u jezera v krajině, která připomíná spíš Bavorsko nebo Švýcarsko, kdyby ovšem nebylo vulkánů se sněhobílými čepci na vrcholcích. Na tom místě postavil vlastníma rukama Antumalal (indiánsky Sluneční dvůr), jeden z nejproslulejších chilských hotelů, kde kromě jiných celebrit – politiků, podnikatelů či herců - při své jihoamerické návštěvě přespala i anglická královna.

„Povolání hoteliéra je druhé nejstarší povolání světa,“ řekl mi s lišáckým úsměvem. „Na rozdíl od toho prvního my ovšem – rozvíráme náruč.“ Přiznal se, že když mu bylo padesát, pocítil velkou potřebu dělat ještě něco jiného. Koupil si dva nedaleké kopce. Na jednom z nich, spáleném lesním požárem, vybudoval statek, při jehož návštěvě máte pocit, že jste našli ráj na zemi.

Na druhém ponechal původní nedotčený prales tak, jak byl, jen s obrovským nadšením postavil cestu na vrchol, protože tam chodívali se ženou na procházky a chtěl, aby se tam mohli dostat i tehdy, až budou staří a nebudou mít tolik síly. Když jsem za ním přijel poprvé do Pucónu a vyvezl mě tam, bylo mu už pětaosmdesát. Podruhé jsme se na kopec podívali i s režisérem Pavlem Kouteckým, když jsme o Guillermovi natáčeli dokumentární film. Posadil se na svůj oblíbený pařez a zadíval se spokojeně do krajiny pod námi.

„Proč jsi sem vybudoval tu cestu, Guillermo?“
„Přece abych se mohl posadit a dívat dolů,“ odpověděl. „To stačí, ne?“
„A co je důležitý v životě?“
„Pracovat. Když nepracuješ, nedostaneš se na kopec.“

Podobné věty jsem slyšel v životě od více lidí, ale od Guillerma na kopci zněly nejpřesvědčivěji. Když měl jeho statek málo vody, pustil se do kopání vodního kanálu dlouhého sedmnáct kilometrů.
„Budeš se dřít celé roky,“ věštili mu. Za tři měsíce bylo hotovo...
„No jo, když si vzal Vilík něco do hlavy, tak to udělal,“ řekla nám jeho Kačena.

Když jsme se ho zeptali, co je důležité, aby manželství vydrželo šedesát let, pravil bez váhání:
„Nejhorší ze všeho je lhostejnost.“
V různých situacích se mi tahle jeho věta vybavuje dodnes...

Občas si vzpomínám i na to, s jakou samozřejmostí dokázal prohlásit:
„Tvořit je extáze! Některý lidi tomu rozumějí, jiný tomu nerozumějí, ti se nad tím jen ušklíbnou...“

V těchto dnech by bylo Guillermovi Polákovi sto let. Téměř se toho úctyhodného věku dožil, odešel tiše před několika lety krátce po své ženě. Neobdržel žádné řády ani státní vyznamenání, zůstal po něm krásný zušlechtěný kus země. Jeho život nebyl žádný poloprázdný ani poloplný pohár, dokázal ho naplnit až po okraj.