aneb

Prázdniny na volné noze

Až napíšu tenhle fejeton, budu mít volno. Opravdu se těším, člověk pořád nemůže jen pracovat, i když ho práce baví. Musím taky někdy vypnout a jen tak si užívat.

Umím to vlastně ještě? Být na volné noze je v tomto směru hrozně nevýhodné. Člověk by řekl, že to, že si může určovat sám, kdy má pracovat a kdy ne, je úžasná výhoda, ale kdepak! Prostě jen zapomenete na radostný odpočinek, a když si náhodou v neděli nebo ve svátek uděláte volno, vyčítáte si, co jste všechno mohli za tu dobu, co se tu flákáte, udělat. Začnete se chovat tak zodpovědně, že se stáváte tvorem nebezpečným sobě samému, tudíž jednoznačně nezodpovědným...

Tak trochu si nalhávám, že vlastně práce sama je pro mě odpočinkem, že umím střídat různé profese a u jedné si odpočinu od druhé. Jenže to je samozřejmě nesmysl, protože každá z těch činností, které mě baví, s sebou přináší i různé otravné úkony – třeba řízení auta na větší vzdálenosti, což rozhodně nepatří k věcem, které mě nějak naplňují nebo mi dokonce přinášejí uspokojení. Jistě, naučil jsem se při řízení využívat čas tak, aby to nějaký smysl mělo – poslouchám nahrávky, které si někdy poslechnout musím, pouštím si i naučné pořady a snažím se pouze nekonzumovat tu hloupost, kterou mi nabízí většina rozhlasových stanic. Ale že bych si tím nějak odpočinul? To asi ne...

No prosím, a za chvilku budu mít to volno. Už je to tady! Co teď?
Nabízí se tolik možností, jen si nějakou vybrat. Mohl bych třeba vyrazit na festival do Karlových Varů, ostatně jsem tam jako účastník ještě nikdy nebyl, i když tu akci sleduji z dálky už dobrých čtyřicet let...

Letos jsem se tam propracoval a hned první večer zpíval na pódiu České televize na Divadelním náměstí, jenže to byla zase práce, že. Na trávníku před jevištěm se povalovalo asi dvacet lidí, pár jich sedělo na lavičkách a já jim zpíval. A tak jsem ani nemohl potkat Manuela Oliveiru, stoletého portugalského režiséra, když jsem tam byl v práci a pak jsem se hned musel vrátit do Prahy. Možná bych ho zastihl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, měl bych to i s přehlídkou portugalských filmů, navíc tam je kousek od kina bazén a jezdí tam spousta známých... Ale nepotkám ho, protože tou dobou už zase volno mít nebudu.

Zhruba stejný počet lidí jako na to vystoupení ve Varech včera přišel na faru v Holostřevech, kam si mě pozvali, abych v rámci pravidelného setkání, které v létě pořádá pan farář Frouz, hovořil o své knize Nežádoucí návraty E. F. Buriana. Hlavně o tom, jak jsem se vyrovnal s faktem, že můj otec byl na jedné straně génius a na druhé komunista, což mnohým lidem připadá nepochopitelné. Před začátkem diskuse mě přítomní pozvali ke společné večeři. Než se pustili do jídla, tak se krásně společně pomodlili – zpěvem poděkovali za ty dary – a já jako bezvěrec zase trochu záviděl, že takhle žít neumím. Až budu mít volno, možná bych měl jet právě sem. Anebo někam jinam, kde se před večeří zpívá a lidé se navzájem pozorně poslouchají. Je tolik možností, co by člověk měl udělat a co by ho vnitřně obohatilo...

Tak, fejeton už mám skoro napsaný a před sebou deset dní volna. Doufejme, že nikdo nezavolá a nebude po mně nic chtít. Musím si to pořádně vychutnat! Mohl bych se třeba v klidu podívat na zprávy v televizi a pak si pustit nějaký film, něco hodně zábavného, mám jich tu spoustu...

Můžu si u toho aspoň uklízet v počítači, mám tam strašný binec a nikdy mi na to nezbude čas… Taky bych mohl třeba dopsat ten článek, co jsem tuhle slíbil, dodělat korekturu, mám tu i spoustu nerozpracovaných námětů a nápadů, tak do toho, ty filmy můžou přece počkat… Ještě že mám to volno!