aneb

O svobodě v umění

Jaké to pořád, lidi, vedete řeči o tom, jak má člověk psát básně? Že má být tvorba „angažovaná“, o tom se teď mluví hlavně v jistých kruzích a mezi lidmi, kteří jsou tak mladí, že jim „angažovanost“ ještě nikdo nenařizoval.

Jenomže básně se přece nedají vyrábět podle receptu jako nějaké jídlo. Jsou přesně takové, jací jsme my. A někteří z nás prostě potřebují recepty, jiní mají nutkání vymýšlet je pro jiné, a další se jednoduše řídí tím, co kdysi prohlásila chilská umělkyně Violeta Parrová, když mluvila o písních:

Piš, jak chceš, užívej rytmy, které tě napadají, zkoušej různé nástroje, sedni si k pianu, rozbij verš, křič místo zpívání, foukej do kytary a drnkej na trubku. Píseň je pták bez letového plánu a nikdy nebude lítat v řadě. Nenáviď výpočty a miluj víry.

To byl manifest svobody.
A možná je to u některých lidí tak, že když mají svobody hodně, začne je znejisťovat a nevědí, co si s ní počít. To máte jako v životě...

Svoboda tvorby je tak silná až omračující věc, že si s ní nějak musíme poradit. A daleko snazší asi je nějak ji omezit, oklestit, spoutat, sepsat, co se může a co nesmí, než se nechat unášet a věřit, že ji v sobě dokážeme nějak zkrotit. Nějaký řád se jí snažíme dát všichni, hlavně asi potřebujeme znát její hranice, ale jen ti zoufalejší z nás se je snaží nutit i ostatním.

Umění je jediná disciplina, v níž můžeme být svobodní absolutně; proto je také tak důležité. Jakmile opustíte sféru umělecké tvorby, ocitnete se mezi lidmi, v rodině, na ulici a musíte si dávat pozor, aby vaše svoboda neohrozila svobodu někoho jiného, zkrátka abyste někomu nedupli na fajfku nebo ho neporazili v tlačenici.

V umění máte čistý papír, zametené jeviště, prázdný hard disk a můžete si dělat, co chcete. Roztáhnout křídla a letět. Jak a kam, je jen na vás. Je to jediná svoboda, kterou si lidstvo může opravdu vychutnat. A také ji využívá – stačí se podívat do knih, do galerií...

Vraťme se k poezii, k básním či písním: jsou takové, jací jsou jejich tvůrci. Tak svobodné nebo tak omezené. I spisovatelé mohou být radostně chudí, rozevlátí, vypíjející doušky své svobody do posledního verše, hraví, odvážní, náruživí, neústupní, vynalézaví, perfekcionisté, tradicionalisté, hloubavci, zodpovědní i lehkovážní, ale také třeba jen povrchní žvanilové, snobi, netalentovaní snaživci, ambiciózní hajzlíci, nesnesitelní pedanti, malicherní úředníci, pokrytci, zlodějíčci nápadů i forem. A hlavně vypočítaví kariéristi, kteří by rádi ohromili svět za každou cenu – nejprve svým dílem, ale vzápětí spíš tím, jak ho dokázali uplatnit na trhu. Lidé, kteří umění využívají k jiným cílům – politickým, reklamním, výdělečným; ti, kteří v sobě zkrátka objevili talent využít svůj talent k něčemu jinému než k umění samému... A pořád se někdo snaží nadiktovat jinému, jak má psát. No není to trochu k smíchu?

A tak na závěr ještě jeden citát od moudré ženy, tentokrát portugalské spisovatelky Sophie Andresenové:
Poezie ode mne nežádá žádnou zvláštní odbornost, protože její umění je umění být. Poezie ode mne nežádá ani čas, ani práci. Nežádá ode mne ani žádnou vědu, ani žádnou estetiku, ani žádnou teorii. Spíš ode mne žádá nelomenost mého bytí, vědomí tkvící hlouběji, než kam dosáhne intelekt, věrnost čistší, než jakou mohu kontrolovat. Žádá ode mne neoblomnost bez skulin. Žádá ode mne, abych ze svého života, který se drolí, opotřebovává, kazí a rozplývá, vytěžila suknici beze švu. Žádá ode mne, abych žila nastražená jako tykadlo, žádá ode mne, abych žila bez ustání, abych nikdy nespala, abych nikdy nezapomněla. Žádá ode mne hutnou a soustavnou urputnost bez oddechu.
Můžeme si vybrat.