aneb

Pořád to docela jde


No nazdar, řekl jsem si, když u nás někdo ráno zvonil a za dveřmi stáli dva muži v černém. Třímali v rukou nějaké papíry a mě okamžitě napadlo: exekutoři! I když všechno platím... Co když mi odnesou kávovar a televizi a budu namydlenej?

Tihle pánové se ale dál nehrnuli, jen mi zdvořile předali pozvánku na „zvláštní biblickou přednášku Proč milující Bůh připouští zlo?“. S úlevou jsem jim poděkoval a oni odešli. To nám ten den pěkně začíná!

Za chvíli se ovšem ozval zvonek znovu. Byl to náš hodný soused, který spatřil za domem černého kocoura, tak prý jestli se nám neztratil ten náš. Neztratil, ležel zrovna labužnicky rozvalen na stole přes všechny moje papíry, které jsem se snažil srovnat...

Vydal jsem se na cestu do Valašského Meziříčí, po mnoha letech jsem si to namířil po hradecké dálnici, protože hlásili, že ta brněnská je samá kolona. Po koncertě jsem pak pozdě v noci dorazil do Brna, ráno ve čtvrt na šest na mě čekal taxík před hotelem a odvezl mě do televizní budovy do pořadu Dobré ráno.

Příjemní moderátoři se mě tam ptali na mou novou desku a knihu a o přestávkách mezi jednotlivými vstupy do vysílání jsem v šeru studia odpovídal na chatu na otázky televizních diváků. Byly vesměs vlídné a jednoduché. Třeba: „Dobrý den, jak se vám vstávalo?“ Snažil jsem se, aby nikdo nepoznal, že jsem se ještě zcela neprobudil...

Jenže asistentka režiséra mi zničehonic navrhla:
„Teď bude předpověď počasí a po ní budete mít třicet vteřin na to, abyste něco řekl do kamery jen tak sám od sebe.“

Přemýšlel jsem, co bych tak mohl v té půlminutě prohlásit, aby to mělo nějaký smysl, a okamžitě se mi vybavil starý vtip o tom, jak totéž navrhli jednomu bačovi:
„Můžete říct, co chcete, a půjde to do celého světa!“ Bača se zeptal, jestli ho opravdu uslyší všichni, pak se nadechl a zakřičel: „Pomóóóc!“

Jenomže tohle Dobré ráno bylo tak zvláštně bezkonfliktní a malinko absurdní, že tenhle vtip by nejspíš nikdo nepochopil. Nakonec jsem zavzpomínal na báseň mého prastrýce Karla: Víc mi o tom říci nemožno - duch a dolar není totožno! A třicet vteřin bylo pryč...

Odvezli mě zpátky do hotelu a odpoledne mě čekal koncert ve Šlapanicích. Tam se o mě laskavě staral nadšený pan ředitel, který se v duchu nejlepších tradic snaží udržovat kulturní život maloměsta. Nahlédl jsem do místní kroniky a musel jsem konstatovat, že se mu to daří.
Když se reportér místní internetové televize zeptal babičky, která seděla v první řadě, co ji vedlo k návštěvě mého koncertu, odpověděla nadšeně:
„Já chodím na všechno!“

Několik diváků mi pak při koncertě kladlo překvapivě zasvěcené otázky. Poslouchal i policajt, který hlídá pořádek na stavbě na náměstí před knihovnou.
Nakonec jsem vepsal do kroniky tu televizní báseň od prastrýce Karla a vydal se k domovu. Tentokrát mě dálnice D1 neminula, ale noční provoz se dal vydržet...

Kocour spal v krabici a na stole ležela pozvánka na přednášku o milujícím Bohu, který připouští zlo. Ani exekutoři si na mě zatím nepřijdou. Nic zvláštního se neděje, jen jsem právě strávil trochu podivné narozeniny. Ale o pomoc, milý bačo, zatím volat netřeba, pořád to docela jde.