aneb

Vegetarián v nebezpečí života

Od doby, kdy jsem ve fejetonu Smutek tlustého vegetariána popisoval, že lidé, kteří se v Čechách rozhodnou z jakéhokoli důvodu nejíst maso, to nemají vždycky snadné, uběhlo několik let. Přesto se mi zdá, že se v tomto směru téměř nic nezměnilo, kromě toho, že nejspíš přibylo pár vegetariánských restaurací.

Avšak vývoj lidstva nelze uspěchat, takže zabít svého bezbranného bližního a sníst ho je pořád zřejmě jednodušší než něco vypěstovat. Nebojte se, nehodlám tu horlit proti masožroutství, dávno vím, že to nikam nevede, na všechno musí člověk přijít sám. Jenom si myslím, že všechno je otázkou míry – a nejlépe mi poslouží příklad vegetariánství na Islandu.

Na tento ostrov jezdím už dvacet let a nikdy jsem neochutnal islandskou rybu ani ovci. Jenže pokaždé, když s turisty usedám ke společné večeři a mně přinesou na talíři něco jiného než ostatním, přijde mé vegetariánství na přetřes. Musím vysvětlovat, z jakého důvodu ty dobroty nejím, jestli jsem nemocný nebo blázen nebo co se to se mnou vlastně děje. Jen občas, když je k večeři skopové, cítím závistivé pohledy některých masožroutů přemožených mýtem, že ovčí maso páchne. V případě islandských ovcí, které se popásají celé léto na loukách plných vonných bylin, je to holý nesmysl.

Jedna starší dáma představu jehněčího dokonce nezvládla natolik, že prohlásila, že je také vegetariánka. Pak ovšem nastal trapas, když ji číšník nesoucí speciálně pro ni cosi bezmasého načapal, jak potají konzumuje mezitím šťastně ulovený biftek...

Jako průvodce se nemohu a ani nechci vyhnout vyprávění o islandské kuchyni. Hovořím podrobně o její tradici, o chudobě, která ostrov sužovala, i o chvílích, kdy i koně a krávy bylo nutné krmit sušenými treskami, protože na polích ani na záhonech nic nevyrostlo. V zemi, jejíž obyvatelé by bez rybolovu nepřežili, se tak nějak nehodí prohlašovat Nejezte ryby!, pokud nechcete vypadat jako hlupák. Všechno je přece otázkou míry. A tak trpělivě vysvětluji, co máme před sebou na stole – losos, velryba, kráva, ovce, kůň, papuchalk – a k subjektivním komentářům se nesnižuji.

Když jsme před lety natáčeli dokument Islandská paměť, navštívili jsme sedláka na statku Bjarnarhöfn, který zpracovává žraločí maso. Když náhodou v rybářských sítích uvízne žralok, přiveze si ho domů a maso, které by bylo jinak zcela nepoživatelné, zbaví složitým způsobem jedovatých látek a prodává ho jako specialitu. Při natáčení jsem se tentokrát z pochopitelných důvodů zdržoval trochu stranou, ale tušil jsem, že nakonec dojde na lámání žraloka. Hostitel vyňal ze sušárny kus bílého masa, zakrojil, ochutnal a pak ho na velkém noži podal režisérovi, překladatelce a zvukaři, aby si také užili.

Když přišel ke mně, vysvětlila mu překladatelka, že jsem vegetarián a maso nejím, což zprvu nebral vážně. Přistoupil blíž, znovu ke mně napřáhl tu věc na velkém noži a zatvářil se velmi naléhavě. Nechtěl jsem ho urazit, a tak jsem zvedl ruce na znamení, že se vzdávám a může si se mnou dělat, co uzná za vhodné. Chvíli jsme tak proti sobě stáli a on, ještě než to konečně vzdal, udělal malý žertík: nepatrným pohybem směrem k mému břichu naznačil bodnutí. Přítomným lehounce zatrnulo, ale zasmáli jsme se, ten pohyb byl opravdu jen náznakový.
Ostatně – všechno je otázkou míry.