aneb

Soukromý novoroční projev...


Místo tradičního novoročního prezidentského projevu jsme si opět vyslechli vánoční poselství a někteří se nechali slyšet, že je to vůbec neuspokojilo. Jedněm vadí už samo porušení tradice, neboť byli zvyklí pustit si autoritu do podkresu ke slavnostnímu obědu, podle jiných prý vánočnímu poselství chybělo to hlavní – totiž poselství. Řečník údajně spíše rozebíral své vlastní problémy a nic obecnějšího ho nezaujalo. Další pak spočítali, že hlava státu ve své řeči letos použila celkem devatenáctkrát zájmeno „já“, zatímco „my“ pouze dvakrát...
Myslím, že plně spokojeni s novoročním projevem můžeme být jen tehdy, když si ho napíšeme každý sám za sebe. Přečíst jej pak můžeme rodině nebo přátelům, v sociální nouzi například z balkonu do ulice a v hraniční situaci alespoň před zrcadlem v koupelně. Proč hned první den v roce ztrácet nervy před televizí a nadávat mluvící hlavě, když sami víme, co by tak asi mělo zaznít? Jen do toho!
Především bych se přimlouval, aby v takovém projevu nechyběla informace, že v uplynulém roce u nás nestoupla nezaměstnanost ani inflace, že už se tolik nestrašilo ekonomickou krizí a že dokonce podle jakési ankety přibylo spokojených lidí. Také by bylo dobré zmínit, že nijak významně nepřibývá lidí potřebných a že lze vcelku konstatovat, že se máme tak, jak si zasloužíme.
Čeho se nám náramně nedostává, a to by byla asi nejdůležitější část projevu, je nějaká morální vzpruha. Bylo by velmi posilující, kdybychom mohli na cestě k normální demokracii spatřit světlo na konci tunelu. Ta cesta je složitá, a tak mnozí podléhají skepsi, další se chytají lákavě jednoduchých řešení a jdou za kýmkoli, kdo jim slíbí, že za ně všechno vyřeší, a jiní se zklamaně vrátili k heslům jako Kdo nekrade, okrádá rodinu… A vůkol kvete nedůvěra, korupce, byrokratismus a podobně.
Proto bychom v projevu měli vyzdvihnout, že spousta lidí se marasmu nepoddává a snaží se žít jinak. Někteří se angažují v politice nebo v občanské společnosti, vzdělávají se, hlásí se k heslu Nebát se a nekrást, svoboda a odpovědnost jsou pro ně dvě strany jedné mince a vědí, že peníze nejsou hlavním smyslem života. Jsou schopni myslet nejen na sebe, ale i na své bližní a na svůj národ, ba dokonce i na jiné národy a na lidstvo jako celek.
Když jim dojde trpělivost, jsou jich najednou plné ulice a jsou slyšet. Také by bylo třeba říct, že i když se může na první pohled zdát, že slušnost, poctivost, vzdělanost, kulturnost či altruismus jsou v téhle zemi na ústupu, není to tak úplně pravda – jen to tolik nebije do očí jako drzost, sobectví, násilí, hloupost či rasismus.
V žádném případě by neměla chybět zmínka o tom, že život je zázrak a že bychom ho neměli rozměňovat na drobné.
A na závěr bychom tam mohli vrazit něco o tom, že když se řekne Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, není to oznamovací věta, ale výzva, abychom se v tom utkání víc snažili, i když nás možná čeká vysilující a nekonečná přetahovaná.
Neměli bychom se bát ani toho, že některým naslouchajícím budeme připadat jako idealisté, snílci nebo hlupáci; sny přece pomáhají dělat život lepším. Takže vám přeju šťastný nový rok!
(vyjde brzy v Týdeníku Rozhlas)