aneb
O jedné dávné hitparádě

Také vám doma před usnutím zpívali, když jste byli malí? Mně ano. Matka mi pochopitelně prozpěvovala hlavně lidové písně, ale jiné než ty, které jsem znal ze školky nebo ze školy. Vybírala méně známé a tajemné:

Pásla má milá páva
mezi horama sama...
Jeli kolem čtyři páni
pojeď děvčátko s námi...

Nejraději mě zásobovala lidovkami z teritoria hlavního města, což byly vesměs songy drsné a neučesané:

Škrunda už je nebožtíkem
Škrunda už je nebožtík
Škrábali ho pod pupíkem
On se ani neušklíb...

Hrdina příběhu (dnes bychom řekli zombie Škrunda) leží v hrobě a čeká, až jeho milá půjde okolo, aby ji mohl zatahat za nohu a pořádně ji vyděsit.

Co to Škrundo, co děláš, co děláš
Že mě za nohu taháš!

zpívá mu ta jeho slečna a vyhrožuje, že už za ním na hřbitov chodit nebude...

A pak tu byly písničky vězeňské jako Na Pankráci, tam na tom vršíčku, samozřejmě v té sprosté – tudíž pro dítě zajímavější – verzi. Dodnes mám moc rád píseň o prostitutce, která vrcholí jejím sebevražedným skokem z Karlova mostu do Vltavy. Surrealistický obraz jejího konce nesmazatelně poznamenal mou dětskou fantazii:

A tam na dně řeky
Za ty její chyby
Žerou tělo hezké
Všelijaké ryby...

Jak se tak probírám vzpomínkami, s překvapením zjišťuji, že mi maminka vůbec zpívala nejrůznější drasťáky, ale mně se moc líbily. Když už zapěla o dětech, tak zvolila například spirituál, jehož hrdiny jsou děti černošské:

Já mám křídla
Ty máš křídla
Všechny černý děti mají křídla
Až já přijdu do nebe
Budu mít svoje křídla v nebi
V nebi v nebi...

Hrdiny mé první hitparády se také stali námořníci kouřící havana a šplouchající nohama, kteří byli na cestě za svou holkou do Panama, a pochopitelně i Chlupatý kaktus mého tatínka.

Vládla ovšem padesátá léta, byl čas budovatelských písní, a buď jsem to úplně vytěsnil z hlavy, anebo to tak prostě bylo – na repertoáru mé matky se dobová ideologie jaksi neprojevovala. Byl jsem to naopak já, dítě předškolního věku, které po ní požadovalo písně jednoznačnější a bojovnější, zejména ty ruské. Nevím už proč, snad v rámci zachování strategické rovnováhy mezi Východem a Západem, muselo to být intuitivní, protože jsem o ní tehdy nevěděl... Především jsem protežoval song o hrdinném rudoarmějském veliteli Komandír geroj geroj Čapájev a pak také jakousi píseň o vojenských letcích, pro něž byly první samaljóty a děvočky byly až patóm. Končila podezřele optimisticky, neboť se v ní zpívalo, že ti letci rozhodně ještě nehodlají umřít, protože mají dost práce doma. Ale to víte, člověk mínil a načálstvo měnilo...

Při revizi své první hitparády zkrátka zjišťuji, že jsem byl při tom zpívání před spaním ideologicky mnohem uvědomělejší, kovanější a fanatičtější než moje rodička. Proč to tak bylo, nevím, ale budu se s tím muset nějak vyrovnat.