aneb

Dnes je každej prťák slavnej

Psal se rok 1974 a já jako začínající písničkář jsem byl pozván jako host do jednoho z pořadů cyklu Písně dlouhejch cest pořádaných milovníky countryové hudby v pražské Malostranské besedě. Odehrál jsem pár svých písniček a pak se usadil v publiku, neboť na závěr večera měla vystupovat mně neznámá skupina Berani, složená vesměs z evangelických duchovních a jejich přátel.

Nic countryového na nich nebylo, hráli a zpívali vlastní písně na duchovní témata a zapůsobili v té bezduché a šedé době na publikum tak, že lidé vstávali, tleskali a křičeli nadšením. Koncert „zájmové umělecké činnosti“ se nečekaně změnil v demonstraci. Ani později jsem už v Malostranské besedě něco takového nezažil.
Berani pod vedením faráře Miloše Rejchta, pozdějšího mluvčího Charty 77, tehdy zpívali i píseň o životě za ostnatými dráty: Mou duši svírá, mou duši dusí/Marně se vzpírá, škrtí ji had/ Srdce mi trhá na krvavý kusy/ Šedivej drát, vostnatej drát, vostnatej drát...

A v poslední sloce volali s nadějí: Až přijde příval ohnivýho deště/ ohnivý keře budou v ten den plát/ sestoupěj z nebe velký Boží kleště/ rozstříhaj drát, vostnatej dát, vostnatej drát...
Po mnoha letech, nedlouho před smrtí svého manžela, spisovatele Josefa Škvoreckého, se o této písni rozepsala v dopise autorovi Zdena Salivarová:

Děkuji Vám za krásnou zásilku fotek a článků a hlavně za CD. My jsme to s Josefem milovali. Nejvíc Boží kleště. To Josef vždycky do rytmu štípal oběma rukama a blaženě se usmíval. Jenom se ptám, jestli jste neupadli do zapomenutí. Dnes je každej prťák slavnej. A co vy? O vás nikde nečtu. Vždyť si zasloužíte ne Řád bílého lva, ten je tak leda na zeď, ale řád za krásu. Tak já vám ho uděluju. Od srdce k srdci. Tam si ho schovejte. Vaše Zdena Škvorecká.

V jiné Rejchrtově písni z té doby nazvané Žalm Kaifášův se rozezpíval kromě autora i Pavel Dvořáček, dnes farář u svatého Salvátora na pražském Starém Městě. Oba si nelítostně a veřejně vyřídili účty se svými současníky – částí duchovenstva, která bez skrupulí kolaborovala s komunistickým režimem. Pavel Dvořáček v Žalmu Kaifášově sugestivně vypráví o tom „nerozumném“ Ježíšovi:

Nemocné hravě léčí/ a tím právě vzniká nebezpečí,/ lidi jdou za ním nerozvážně/ co říká, začínají brát příliš vážně/ má moje sympatie/ jenomže jsou tu římský legie/ a Pilát, krvavá bestie/ co říká, je krásný/ ale moc předčasný/ nechápe, že někdy není zbytu/ je třeba vzít vážně realitu/ a na tu jsme všichni krátký/ třeba se držet trochu zpátky/ má moje sympatie, myslíme si totéž oba/ jenomže je zlá doba/ neprorazíš hlavou zeď/ zvláště ne teď...

V této písni samozřejmě zdaleka nešlo jen o kritiku některých duchovních. Berani tu předkládali publiku s nadhledem starodávný příběh, který se v historii čas od času znovu a znovu opakuje. Pro posluchače, kteří se s písní potkávali na koncertech či při bohuslužbách za normalizace, měla velký význam už proto, že upozorňovala na skutečnost, že to, co prožívají, není nic nového. Že se historie opakuje, člověk ani dnes není vystavován žádným nečekaným dilematům a má se při svém rozhodování, jak se k nim postavit, o co opřít.

Není mnoho písní, které dokážou přesvědčivě naplnit takové poslání. Ten Řád za krásu, to nebyl od paní Škvorecké špatný nápad.



(Psáno pro Týdeník Rozhlas, vyjde v úterý)