„Budoucnost je to, co přijde a nikdo toho nebude ušetřen!“ Zahučelo mi dnes ráno hlavou jako vzpomínka na knížky žánru science-fiction, které jsem kdysi obdivoval. Než jsem se odhodlal vstát z postele, pronesl jsem to nahlas. Mám takové věty rád, ač jsou trochu děsivé. Upozorňují mě, že doopravdy žiju a že je to vážná věc, i když kolem toho může být plno legrace...




Toužím přemýšlet o takhle pěkně nadčasových tématech a nenechat se vláčet tím, co se mi na každém kroku vnucuje, jenže někdy to nezvládnu a pak třeba dlouho marně zkoumám, proč jakýsi ošklivě stárnoucí muž z obrazovky sugestivně hlásí:
„Tati, mám Axu.“
To bude asi nějaká nemoc, musíš jíst víc vitaminů, abys to taky nechytil, říkám do zrcadla povědomému člověku, který si čistí zuby. A hned mě napadá, proč to vlastně ten stárnoucí synek neoznámí tatínkovi esemeskou, místo aby s tím každou půlhodinu šplhal televizním oknem do našich domácností? A vůbec – co je mi do toho? Já přece nemusím vědět o neštěstích celého světa, když to nemůžu změnit! Protestuju a při tom se definitivně probouzím, takže mi dochází, že to nemyslí vážně. Je to přece herec, žádného tatínka nejspíš dávno nemá (a Axu asi taky ne), jen nám chce něco prodat. To mi to trvalo, vyčítám si vzápětí. Asi stárnu a potřebuju Axu, abych se zachránil...
Musela to být idylická doba, když u dveří zvonili podomní obchodníci, které člověk mohl zdvořile vyprovodit, anebo – když ne a ne dát pokoj – poštvat na ty nejneodbytnější psa. Tehdy to býval rovný boj, ale teď…? Je poklidný večer a vy se díváte v televizi na svůj oblíbený film. Aniž se dotknete dálkového ovladače, zvuk náhle děsivě zesílí a na obrazovku přichází malý zlý skřet. Vzdáleně připomíná jednoho kdysi talentovaného herce a lže, že vám opravdu nelže. A vzápětí slibuje jakési volné minuty, které stejně nepotřebujete, protože přece nejste blázen a neprotelefonujete celý den...
Vycházím z domu, jdu si koupit noviny a na chodník z nich vypadne několik křiklavě barevných letáčků na křídovém papíře. Vyhodím je do nejbližšího koše a lituju zbytečné smrti toho stromu, ze kterého byly vyrobeny. Ponořím se do víru velkoměstského života. Dávám si automaticky pozor na své věci, protože i v jedenadvacátém století se na ulicích vyskytuje značné množství zlodějíčků, chmatáků či kapsářů – píše se o tom i v těch novinách, které se zrovna za chůze snažím alespoň zběžně prolistovat. S kapsáři je to jako s těmi podomními obchodníky – když si dáte pozor, máte už nějaké zkušenosti a trochu štěstí, nic s vámi nezmohou. Jenže ti nejvychytralejší s vámi nejdou do křížku přímo, ale najímají si na vás takzvané reklamní plochy. Ti jsou, jak se říká, za vodou. Zlodějské náčiní jim zaplatíme my v ceně jejich zboží, nikdo je nechytí a neuvězní. Lhát veřejně, hlasitě, dokonce ani opakovaně není trestné a nedá se to kvalifikovat ani jako rušení veřejného pořádku, kažení mládeže nebo dobrých mravů. Ta neviňátka se klidně veřejně chlubí, jaké mají se svým lhaním úspěchy a kolik jim to vynáší... Tradiční kapsář pracuje aspoň ohleduplně a tiše – neruší vás, ani o něm nevíte. Vytáhne vám peníze z kapsy a kouká rychle zmizet. Zato tihle se na vás ještě vytahují, vysmívají se vám a dělají u toho kravál, takže se nemůžete soustředit na nic normálního...
Mezitím se autem blížím k Nuselskému mostu. Domy na obou stranách ulice jsou propojeny provazy a nad vozovkou povlává řada transparentů. Na nich se vás kdosi sugestivně táže: PROČ TU JEŠTĚ NEVISÍTE?
Inu, budoucnost je to, co přijde a nikdo toho nebude ušetřen!

(psáno pro Pražský deník)