Půldruhého desetiletí jsem bydlel v Trčkových domech spojených s Martinickým palácem, v objektu plném úředníků. Milých i zamlklých, ochotných i arogantních, veselých i zakomplexovaných – prostě normálních úředníků. Oni tam chodili do práce, my jsem tam bydleli a z práce nebo ze školy se sem domů vraceli. Oni měli přede dveřmi na chodbě staré šanony a krabice, my jsme tam měli boty a květináče. Každé jaro se navíc do naší kuchyně pravidelně dostavili další stálí spolunájemníci – mravenci.



Trvalo jim asi týden, než tam všechno prozkoumali, oblezli, prošmejdili, zkontrolovali a obsypali, a pak se zase odporoučeli bůhvíkam. Tito pro mě zcela nepochopitelní živočichové jsou zřejmě v našem bývalém bydlišti nejdéle usazenými nájemníky. Neplatí sice činži, nežádali o objekt v restituci, ale bydlí tu rozhodně déle než my, co jsme se nastěhovali až koncem dvacátého století. Nejspíš si pamatují i nejslavnějšího majitele – Jaroslava Bořitu z Martinic, nesympatického byrokrata, vyhozeného v roce 1618 z okna Pražského hradu nespokojenými protestanty.
Cítil jsem proto k mravencům jistý respekt. Zbytečně jsem je nehubil prostředky hromadného ničení, nesplachoval je za každou cenu do výlevky a nedupal po nich. Snažil jsem se jim vyhýbat, nenamazat si je na chleba, když šmejdili kolem nedovřené sklenice s marmeládou, nevypít je s čajem... Chtěl jsem se zkrátka jen vyhnout neštěstí, žít a nechat žít. A také jsem si říkal, že i mezi nimi určitě jsou milí, ochotní, veselí nebo zakomplexovaní jedinci – prostě normální mravenci...
Náš dům pro mne ovšem skýtal i jiná ponaučení: Denně jsme šplhávali do bytu po širokém šnekovém schodišti, jakési renesanci s prvky pozdního socialismu, kombinaci hrubého kamenného povrchu a šedého lesknoucího se latexu... Člověk se musí po takovém schodišti naučit chodit tak, aby se mu nemotala hlava, patřičně se naklonit a dívat se před sebe, aby se pohodlně prokroutil nahoru do druhého patra nebo dolů do zahrady. Návštěvy obyčejně neregistrovaly latex, šanony, boty ani květináče, zato bývaly nadšeny romantickou atmosférou. My jsme na ni byli zvyklí, a tak jsme vnímali spíš pach cigaret z kanceláří či obědů přihřívaných na elektrických vařičích, případně dunění kroků na schodech, protože podle intenzity dusotu jsme se snažili odhadnout, jestli se vracejí děti ze školy, nebo úředníkům skončila šichta. Objevili jsme ovšem i architektonickou lahůdku, o níž se v žádné odborné literatuře nedočtete: Strop na schodišti je v jednom místě natolik snížen, že se člověk musí patřičně sklonit, aby se neuhodil o drsný pískovec. Z vlastní zkušenosti vím, že střet bývá bolestivý, neboť když nepruží kámen, musí pružit hlava... Pořád jsem přemýšlel, proč tu stavitelé takovou záludnost nastražili, až se mi při jednom nečekaném úderu rozsvítilo:
Když člověk kráčí po schodech zahleděn do sebe a je slepý a hluchý k podnětům zvenčí, přichází logická a zasloužená rána. Jakmile však opouští dům pružný extrovert připravený citlivě reagovat na signály okolního světa, pochopitelně se snadno nastražené pasti vyhne a vytančí do ulice bez újmy na zdraví. Pokaždé, když jsem ráno scházel ze schodů nedostatečně připraven na život v civilizaci, připomněla mi tato malá překážka důležité poselství dávných stavitelů: V tomhle stavu nemůžeš na ulici! Vrať se a dej se do pořádku, blbec by měl zůstat radši doma!
No nebyli ti naši předkové geniální?


(psáno pro Pražský deník)