Když jsem si před časem v jakési statistice přečetl, že nejšťastnějším národem na světě jsou podle vlastního mínění Nigerijci a jedním z nejméně šťastných naopak my, ani mě to nepřekvapilo. Máme prostě vyšší nároky na štěstí. Nigérie je podle jiné statistiky zemí s nejvyšší mírou korupce na světě, je tam bída, kmenové války a bůhvíco ještě. Ovšem jim se tam líbí... Nám naše bída rozhodně vadí. My jsme nároční a nekompromisní! V Česku člověk nemůže být šťasten jen tak, radovat se z toho, že se ráno probudil a že je hezky. My bychom ke štěstí museli mít pádnější důvody, a navíc – u nás není nikdy hezky! Buď je moc teplo, anebo zase moc zima, buď jsme zdeptaní, že sněží, anebo že nesněží. V Nigérii ovšem problémy se sněhem patrně nemají.


Na druhém místě v té anketě šťastných bylo Dánsko. Tam jsem na rozdíl od Nigérie byl a mohu potvrdit, že Dánové se skutečně tváří, jako by opravdu šťastni byli. Když jsem tam vyšel na ulici, lidé se na mě usmívali. Zpočátku jsem si automaticky kontroloval oblečení, jestli někde nemám něco rozepnutého nebo mi něco neschází. U nás doma se totiž na sebe usmíváme nejčastěji tehdy, když se něco stane. Někdo zakopne a upadne, to pak je důvod k veselí! Ale usmívat se jen tak zbůhdarma, to by člověk musel být blázen. Po návratu jsem schválně zkusil chovat se v Praze na ulici jako Dán – a málem mě zmlátili. Čemu prý se směju?! Co se mi nelíbí?! My Češi máme zřejmě sklon chápat fakt, že se na nás někdo usmívá, tak, že nám dává najevo svou převahu. Anebo podvědomě tušíme, že něco není v pořádku... Každopádně slušný Pražan si hledí svého.

Je denně obklopen turisty ze zemí, které v té statistice v drtivé většině skončily před námi. Jejich občané se usmívají často a rádi – tím spíš, že jsou v cizině na dovolené. Když přijdu například na Hradčanské náměstí, hned si připadám jako v Dánsku. Jediný, kdo se tu zaručeně mračí, jsou čeští turističtí průvodci. Třímají nad hlavami deštníky, vlaječky nebo balonky, aby se jim neztratili členové jejich skupiny, a mračí se a mračí, jako by chtěli dohnat tu ztrátu za nás za všechny. Také Hradní stráž se mračí; ta to má ovšem v popisu práce. A možná i socha prezidenta Masaryka, ale té se nedivím – je ulita tak, aby vypadala moudře, a to je vážná věc.

Nejhorší atmosféra ovšem panuje v pražském metru. Tam už se na sebe nedokážeme ani přímo podívat. Když chce člověk zjistit, jak vypadá jeho soused, sleduje jeho odraz v okně před sebou. A to jezdím áčkem! Slyšel jsem, že na trase B a C je situace v tomto směru ještě horší. A pak tu má být člověk šťastný…

Nedávno se u nás stavila kamarádka z Bratislavy. Seděli jsme v kavárně Slavia, dívali se na tím velkým oknem na panorama Hradu, zimní slunce projasňovalo petřínský kopec a blankytné nebe... Trochu mě ničil jen otravný kavárenský pianista svou vlastní verzí písně Michelle od Beatles, ale člověk nemůže mít všechno.
Kamarádka najednou zjihla:
„Ta Praha je ale krásná! A ti lidé! Jak jsou tu na sebe hodní, jaká je tu atmosféra!!!“
„Nepovídej!“ vyhrkl jsem poděšeně. „Copak nevidíš ty otrávené a studené tváře?“
„Neblázni! To u nás je to mnohem horší, jezdím si sem odpočinout,“ uzavřela rezolutně a bylo cítit, že je u nás vyloženě nigerijsky šťastná...
Hned se mi trochu ulevilo. Člověka potěší, když slyší, že jinde je to ještě horší…

(psáno pro Pražský deník)