Před dávnými a dávnými časy, když ještě v Praze nebyl jediný billboard, založil prý kníže Spytihněv I. (894–912) na Loretánském náměstí kostel, který nesl jméno svatého Matouše, evangelisty a patrona celníků, Vodnářů a bankovních úředníků. Když se „úhlavní nepřítelkyně“ křesťanstva kněžna Drahomíra rozhodla odjet z Hradu do své pohanské vlasti, zrovna v kostele zvonili na mši. Kočí seskočil z kozlíku a jal se modlit. Drahomíru to popudilo a klela tak dlouho, až se i s kočárem propadla do země. Od té doby se prý vynořuje jedině o bouřlivých a větrných nocích a od půlnoci do jedné jezdí v ohnivém voze a huláká: „Zle bude! Zle bude!“ Já jsem to tedy nikdy na vlastní oči neviděl, ale ohnivé vozy zaměstnanců ministerstva zahraničí tu opravdu někdy řádí a některé místní babizny jako by pochytily Drahomířinu rétoriku…



Kostel svatého Matouše zmizel snad za husitských válek, ale v osmnáctém století se světec na Loretánské náměstí vrátil. Postavili mu tam krásnou kapli. Dnes ji můžete bohužel spatřit už jen na několika starých rytinách a zachovaných plánech: zbyl z ní totiž pouze v dlažbě vyznačený půdorys. Schválně si ho prohlédněte, až půjdete třeba na Nový rok na procházku. Dvorní architekt František Maxmilián Kaňka tehdy využil svého přátelství se slavným sochařem Matyáše Bernardem Braunem a vyzdobil interiér kaple jeho sousoším Kalvárie. Tenhle Matoušův svatostánek byl zrušen necelých padesát let po dokončení, protože nastala éra reforem císaře Josefa II. V roce 1791 proto kapli rozprodali na materiál – za 264 zlatých…

Za dalších sto osmdesát let se však objevil Matouš na Loretánském náměstí znovu! V domě U Širokého dvora (kde mimochodem kdysi bydlíval i Mikoláš Aleš) se v sedmdesátých letech dvacátého století nečekaně probudil podnikatelský duch a vznikla tam malá restaurace spojená s opravnou obuvi. Chodívali jsme tam my, domorodci, ale zastavovali se i návštěvníci z daleka. Zuli se, posadili, objednali si něco k jídlu nebo k pití, a než se občerstvili, měli třeba opravené podpatky nebo žraloka na podrážce. Touto ojedinělou ukázkou kapitalistické dravosti v ryze socialistických podmínkách se stal podnik nazvaný U ševce Matouše. Hle! Náš světec v nové, nečekané reinkarnaci? Koho tehdy napadlo udělat ze světce ševce, není známo. Vývoj však nelze zastavit.

Zhruba po deseti letech ševcovská dílnička nenápadně zanikla, podnik se poněkud rozšířil a teď visí nad vchodem železný škrpál a nápis Restaurace U ševce Matouše. Koho by dnes zajímalo, že se tu v dobách největšího útlumu podnikatelské iniciativy v české historii spravovaly boty – nebo dokonce že tu žádný švec toho jména nikdy nežil…

Na náměstí už nenajdete ani Drahomířin sloup, který kdysi připomínal bájný osud slavné pohanky, a na místě, kde je vyznačen půdorys po Matoušově kapli, se nedůstojně choulí ošklivá malá socha zmenšeného prezidenta Edvarda Beneše. Ale o tom, milé děti, zase až příště.

(Psáno pro Pražský deník)