Ve švédském městečku Borgholm se jednoho letního rána vracíme s kamarádkou Evou z tenisu. Eva tady bydlí a je členkou klubu, v němž hrával i švédský král. Hlasitě hodnotíme naše hráčské výkony a děláme si plány na co nejlepší využití prázdninového dne. Mezi řečí se Eva najednou sehne a zvedne rozbitou lahev, kterou kdosi odhodil na chodník. Dá ji do odpadkového koše a pokračuje v hovoru. Když se jí po půlhodině zeptám, proč tu lahev zvedla, nevzpomíná si, že by něco takového udělala. A nechápe ani, proč se na to ptám.



O půl roku později jdu v neděli v rámci rodinné procházky po Letné vedle přítele Petra. Co chvíli se zastaví, zvedne ze země nějaký střep a hodí ho do koše. Nemusím se ptát, proč to dělá, znám ho, nesnáší binec. A navíc to pokaždé hlasitě komentuje a já hartusím s ním, protože má pravdu:
„Ti lidi jsou hrozní!“

Co ze srovnání těch dvou příhod vyplývá? Jsme jiní než Skandinávci?
Také jste si všimli, že už se jaksi přestalo mluvit o naší cestě do Evropy? Jako by naše integrace s evropskou civilizací spočívala jen v podepsání úředních papírů, odstranění hranic a cel a v přípravě na přijetí společné měny... Naše hlavní město už je také přece pevnou součástí západního světa, alespoň statistiky o tom vypovídají – je tu draho a rušno... V období kolem našeho vstupu do Unie se občas hovořilo o tom, jací bychom měli být, abychom si návrat mezi západní země zasloužili; teď už je, zdá se, dobojováno. Jako by kdosi mávl kouzelnou hůlkou a my se také stali tou Evropou, jenže teď si spíš musíme dávat pozor na to, aby si nás nějak nepodmanila. Hlídejme si před byrokraty z Bruselu slivovici, olomoucké tvarůžky a buřty z Václaváku, chraňme se před vychytralými zahraničními investory, vždyť prý už ani ta škodovka není naše...

Renomovaná rakouská firma Kapsch tu stavěla mýtné brány. Naši vládu to prý stálo dvaadvacet miliard. Teď prý stačí krabice od dortu a kus alobalu: máte-li kamion, nebude vás jízda po dálnici stát ani korunu. Kontrolní systém vás „neuvidí“. Jeden z šibalských řidičů v televizi se dokonce kasal, že návod na to, jak se placení vyhnout, mu přece poskytla firma sama, když mu vysvětlila, proč mu tu měřicí jednotku dodává v obálce vyložené alobalem – no řekněte, nejsou ti Rakušani padlí na hlavu?!? V první chvíli u obrazovky udiveně přikyvuju, jenže pak mi to dochází: co když jen my Češi považujeme podobné chytračení za normální a tolerovatelné, možná dokonce za hodné obdivu? Vždyť český Honza přece zas jednou dokázal vyzrát na vrchnost, v tomto případě navíc částečně cizáckou. Kdo by si lámal hlavu tím, jestli bude z čeho zničené dálnice opravit?

Nevím, měl bych nejspíš vypnout televizi a jít někam do ulic sbírat střepy. A dělat to mlčky tak dlouho, až mi to bude připadat úplně samozřejmé...

(Psáno pro Pražský deník)