aneb Češi jsou úžasní!!!
Uprostřed horkého islandského léta (letos naměřili v Reykjavíku historický rekord – 26,2 stupně Celsia) za mnou přišla jedna paní z mé turistické skupiny. Zatvářila se tragicky a pravila:
„Nevíte, prosím vás, co to bylo? Já jsem to snědla.“
Lidé na prázdninách se většinou chovají úplně jinak, než by se chovali jindy. Jsou odvázanější, veselejší, hravější a někdy zrovna tak neuvěřitelní jako tahle dáma.

„


A jak vypadalo to, co jste snědla?“ otázal jsem se. Když mi popsala malé tmavomodré kuličky, potlačil jsem v sobě zlomyslnou chuť říct, že právě snědla vraní oko, a raději jsem ji uklidnil:
„To byla šícha černá. Nemusíte se bát, ty bobule jsou jedlé a Islanďanky je běžně dávají do koláčů.“

Kromě šíchy a borůvek rostou na Islandu i jedlé houby. Skoro nikdo je nesbírá, zvlášť v národních parcích, kde se to nesmí. My Češi ovšem houby nejen sbíráme, ale býváme jimi úplně fascinováni! Nejspíš to bude tím, že můžeme něco získat zadarmo, nevím. Jeden starší pán našel přede dvěma lety na tajemném místě zvaném Dimmuborgir (Temné hrady) mezi nádhernými lávovými útvary velkého křemenáče. Křemenáč na něho způsobil tak, že na okolní krásy okamžitě zapomněl. Jeho výkřik, že našel houbu, ostatní turisty zaujal jen na chvilku, a tak když jsme se znovu začali věnovat přírodě kolem, nenápadně nás všechny předběhl a jal se své víceméně ilegálně narvané houby aranžovat na všechna možná i nemožná místa u cesty a upozorňovat nás na ně:
„A hele – a tady je zase houba!“ křičel radostně. Byl evidentně šťasten...

Provádím turisty už déle než deset let, většinou po Islandu, nyní také po Portugalsku a Chile. Je to zábavná prázdninová brigáda a i po těch letech každou chvíli žasnu.
Nedávno jsem se například seznámil s člověkem, který měl velmi zvláštní způsob ptaní. Přicházel za mnou většinou s manželkou a ptal se téměř vždy na něco, co už jsem několikrát opakoval všem do mikrofonu:
„Prosím vás, v kolik hodin zítra pojedeme?“
„V deset,“ připomněl jsem mu. On se pak zarazil, pokýval hlavou a řekl:
„Jo, děkuju – a v kolik pojedeme?“

(Psáno pro Pražský deník)

Zopakoval jsem mu to ještě jednou a on se nakonec otočil na svou manželku, která všechno dobře slyšela, a vítězoslavně jí oznámil:
„V deset hodin.“ A takhle se ptal úplně na všechno a několikrát denně...

Když se ohlédnu zpátky, musím především říct, že naši turisté se za dobu, co tuhle práci dělám, hodně změnili. Už dlouho se nestalo, že by byl nějaký Čech zpozorován, jak odchází ze snídaně s kapsami plnými jídla ukořistěného na bufetovém stole. Našinci už se zdaleka nehrnou do nakupování suvenýrů či něčeho, co se u nás nesežene. Vesměs je jim to úplně jedno. Zato mluví mnohem lépe anglicky a o světě vědí daleko víc než dřív. Většina z nich už navštívila bezmála půlku světa, a tak mají srovnání.

Můj italský kolega Maurizio, který se mnou letos na Islandu prováděl, mi naprosto vážně řekl:
„To je fascinující, jak Češi chodí včas, o všechno se zajímají a usmívají se na sebe. Vzpomenu si na to, až budu příští týden provádět svoje krajany Italy. Ti takoví tedy rozhodně nejsou. Češi jsou úžasní!“
Musel jsem to sem napsal. Takovou věc si člověk nemůže jen tak nechat pro sebe...