Svět se virtualizuje. Na internetu začínáme být častěji než doma a pomalu každý, kdo měl kdysi koně nebo aspoň psa, má už své webové stránky a na nich svého webového koně a třeba i celou zoologickou zahradu. Virtuálně se nakupuje, cestuje, vystavují se výtvarná díla. Také já se jednoho dne probudím a budu v počítači úplně celý, ještě dvojrozměrnější než teď, a sebemenší odchylky od nastavených parametrů nelítostně vychytá antivirový program. Pak už bude stačit, aby někdo vypnul proud – a co po nás zbude?


V neděli na procházce ve Hvězdě jsem přišel na to, co ví každý archeolog – zbudou po nás úlomky plastového nádobí, umělohmotné šperky, jedy a to, co vytesáme do kamenů.. Jak na tom vlastně jsme s přípravou našeho poselství do budoucnosti?

Ve svém nejbližším okolí shledávám, že současná úroveň tohoto oboru odpovídá stavu oborů ostatních – politiky, žurnalistiky či podnikání. Dvacáté první století se tu zatím mísí s národním obrozením, svobodný a kultivovaný duch je atakován buranstvím, nevědomostí, malostí a závistí. Uvedu jen tři z mnoha příkladů:

Někdy v polovině osmdesátých let jsem se při vystupování z tramvaje číslo 22 na Pohořelci polekal dvou obrovských kamenných postav – prý Tycho Brahe a Johannes Kepler! Hluboký duchovní vesmír těchto pánů byl vtěsnán do ošklivých figurín jakýchsi opilců vracejících se z flámu. Arogance povrchnosti!

Zhruba o deset let později jsem kráčel přes Hradčanské náměstí a na místě, kde po celý můj život stával sloup s pouličními hodinami, se najednou tyčilo cosi, co mělo připomínat prezidenta Masaryka.
„Ta socha zřejmě trpí Marfanovým syndromem,“ poučila mne jedna přítomná lékařka. Ani ona si nemohla si nevšimnout nezdravě působící protáhlosti té bronzové napodobeniny, která s duchem prezidenta zakladatele nemá nic společného. Když jdu dneska po náměstí a zrak mi ze zvyku zabloudí k hodinám, které tam nejsou, vzhlédnu k tomu nadlidskému a jízlivě utrousím: Kolik je hodin, to nevíš, co? Samozřejmě, že neví. A nikdo také nebude vědět, proč tu vlastně ten odlitek stojí, když TGM si údajně výslovně nepřál mít v kdekoli Praze jakýkoli pomník. Za co se tatíčkovi mstíme, za špatnou výchovu?

Nedávno, tedy už v našem desetiletí, mě ta zpropadená dvaadvacítka dovezla na Klárov a tam mě opravdu zaskočil zbrusu nový památník obětem druhé světové války. Vypadá jako gigantický odznáček urvaný z klopy nějakého obrovského funkcionáře bývalého Svazu protifašistických bojovníků.
O tom, že jeho instalaci předcházelo skandální vyřazení vítězného soutěžního návrhu sochaře Davida Černého kvůli jeho politickým názorům, jsem tehdy ještě nevěděl. Až později na internetu jsem si přečetl, co pravil bývalý starosta Prahy 1: „Návrh pana Černého je v tuto chvíli nejlepší, ale jeho chování ne.“ A tak teď po nás zůstane na Klárově místo skvělé instalace od nekonformního autora kýč jako vrata od slušného sochaře, který nezlobí. Jak rafinované poselství do budoucnosti!

Nejhorší je, že některé pomníky tu opravdu budou na věčné časy. Pomník diktátora, jako byl třeba Stalin nebo Gottwald, jste mohli časem odstranit, i kdyby ho vytesal samotný Michelangelo, ale sebestrašnější památník obětem války nezbourá ani ten nejcyničtější demokratický starosta. Budeme kolem něj muset chodit, dokud nás smrt nerozdělí.

Docela rozumím Davidu Černému, který prý řekl, že Češi jsou knedlíková hmota nasáklá pivem. Na té větě se mi líbí i to, jak výstižně vyjadřuje bezradnost sochaře. Z takového materiálu tvůrce nic nevytesá ani neuhněte. Ale my přece dobré pomníky potřebujeme, ne? Co kdyby opravdu někdo vypnul proud?

(Psáno pro Pražský deník)