Téměř navlas po čtyřech desetiletích jsme měli první sraz absolventů Základní devítileté školy Úvoz 9, Malá Strana. Až na dvě tři výjimky už nikdo ze spolužáků na Hradčanech ani na Malé Straně nebydlí, naše škola připadla jeptiškám – všechno je jinak...

Na setkání do břevnovské hospody U kaštanu se nás ale dostavilo poměrně hodně – chyběli jen asi čtyři spolužáci, co neměli čas, a tři, co už přijít nemohli. K mé velké radosti se objevily i dvě učitelky, o nichž jsem byl přesvědčen, že už je nikdy neuvidím, přestože na ně vzpomínám docela často.

Češtinářka Sejková pro mě například kdysi poměrně jednoduše vyřešila problém, se kterým si dneska láme hlavu zřejmě celé feministické hnutí: Nedávno jsem četl v novinách pobouřená slova jakési dámy, která prý navštívila podobnou sešlost, na níž byly samé milé, chytré a kultivované ženy, jenže vzápětí se prý dostavil jakýsi nechutný opilý vrátný, takže ona kvůli tomu teď musí psát, že tam tudíž byli s měkkým „i“!!! A jakápak je to prý spravedlnost??? A tak jsem si vzpomněl na paní učitelku Sejkovou, jak nám v páté třídě lakonicky sdělila: „Pánové, dívky mají přednost ve dveřích, vy zase v gramatice!“ Teď jsem za to mohl konečně své češtinářce poděkovat, jenomže ona se na to už nepamatovala.

Druhá z učitelek, i na relativně liberální šedesátá léta hodně přímá a rázná mladá žena, si navzdory naší explodující pubertě dokázala obdivuhodným způsobem udržet respekt. Ale i když nás uměla držet zkrátka, měli jsme ji rádi. Teď po čtyřiceti letech jsem měl konečně příležitost jí to říct. Vzala si mě stranou a pravila: „Ty jsi byl moje celoživotní trauma!“

A pak mi vyprávěla, jak se jednou, když jsem byl asi v sedmé třídě, zjistilo, že jsem zřejmě úmyslně nezaplatil obědy, a přitom na ně klidně chodil a dělal, jako by nic. Ona prý dostala za úkol se mnou tu záležitost nějak vyřídit, a tak mě vzala do sborovny, vlítla na mě s obvyklou razancí a – já jsem se rozbrečel. Tento okamžik se jí prý pak vracel po celý život vždycky, když se dostávala do situací, které si žádaly razantnější postup. Stal jsem se pro ni celoživotním varováním, aby to nepřehnala...
Čekali byste něco podobného? Nic z toho, o čem mi tam tehdy vyprávěla, jsem si ovšem nepamatoval...

Na organizaci našeho setkání měl největší podíl Franta Zelenka. S poirotovskou důmyslností a marlowovskou houževnatostí shromáždil adresy spolužáků (ztratil se nám jen Vašek Vaněk, kterého touto cestou vyzývám, aby se konečně ozval!). Dnes skoro dvoumetrový Franta byl ještě v deváté třídě takový střízlík, kterého jsme sice s kamarádem Koskem měli rádi, ale pravidelně jsme mu kradli svačiny. Maminka mu proto začala pro jistotu dávat do školy rovnou dva velké chleby se salámem a hořčicí a doufala, že na něj alespoň něco zbude a Franta vyroste…

Po mnoha letech, kdy jsem o celé situaci konečně začal přemýšlet z pozice dospělého člověka, jsem dospěl k přesvědčení, že až budu umírat a v posledních chvílích se mi budou promítat hříchy mého života, spatřím nás s Koskem, jak se hrabeme Frantovi v aktovce a jdeme po salámu. Rád bych se dočkal odpuštění, a tak jsem hned, jakmile se teď naskytla vhodná příležitost, šel za tím, co z Franty vyrostlo, a omluvil se mu. Byl jsem přesvědčen, že i on měl z té naší šikany celoživotní trauma, že se kvůli tomu nejspíš ani neoženil a jeho rod kvůli nám vymře.
„Nic si z toho nedělej,“ řekl a přátelsky mě poplácal tlapou po rameni. „Já se na to vůbec nepamatuju!“

(Psáno pro Pražský deník)