aneb CO SE TO STALO S HRÁČEM S ČÍSLEM 68?
Před deseti lety jsem byl náhodou ve Washingtonu a zašel jsem si na hokej, neboť s místními hochy ten večer shodou okolností hráli pittsburghští Tučňáci s trenérem Ivanem Hlinkou na lavičce a Jaromírem Jágrem na ledě. Můj lístek mě zavedl přímo do hloučku tvrdého jádra domácích fanoušků, a tak jsem si sedl a pozoroval okolní rozjařenou společnost. Po třiceti letech, kdy jsem na hokeji nebyl, se mi líbilo úplně všechno. Nejvíc mě ovšem pobavilo, jak se moji sousedé při každém zákroku naší hvězdy přikrčili a ustrašeně vydechli: „Jágr!“


Ten obrovitý chlapík se s přehledem nořil do klubka těl a většinou z něj zase vyplouval s pukem na hokejce. Zdálo se, že on jediný ví, co se vlastně na ledě děje.

V polovině první třetiny se můj soused začal divit, proč nefandím, a tak jsem se pro jistotu přiznal, že jsem na zápase NHL poprvé a že jsem se přijel podívat na krajana Jágra. Ve Vítkovicích nebo na Spartě by mi v podobné situaci nejspíš vyrazili zuby, ale on se zakřenil, ukázal palcem nahoru a řekl: „Jágr!“
A rázem jsme byli skoro kámoši.

Dva roky nato jsem postával na letišti v Keflavíku ve frontě na výměnu peněz a zaregistroval jsem asi dvanáctiletého amerického hocha, jak s úsměškem civí na můj pas.
„To je Česká republika,“ řekl jsem.
Protože se nepřestal tvářit, jako bych byl z Marsu, nadhodil jsem:
„Odtamtud pochází Jaromír Jágr!“
Klukova tvář s rozjasnila a rázem jsme si začali rozumět. Havel by nezabral, Komenský teprve ne. Zachránil mě Jágr.

Já vím, ona to není zase taková paráda, když slávu země, z níž pocházíte, šíří hlavně sportovci, ale je to lepší než nic. Koneckonců to neplatí jen pro nás, jen si vzpomeňte, kolik známe třeba Brazilců, Finů nebo Belgičanů a jaké procento mezi nimi tvoří hrdinové těla. Jágr se navíc stal první sportovní legendou polistopadové generace, která symbolizovala to, co Čech může ve světě dokázat. K tomu si přimysleme jeho dres s číslem 68, jenž měl – snad se nepletu – připomínat onen rok českého vzepětí a následného ruského vpádu do naší země.

O to víc jsem se cítil zaskočen, když jsem si minulý týden pustil televizní zprávy a tam jsem ho spatřil, jak v dresu jakéhosi sibiřského týmu nadšeně v jazyce Putinově panáčkuje v reklamě na nový ruský expanzivní podnik, Kontinentální hokejovou ligu. Už tam hrají i Bělorusové, Kazaši a Lotyši a ruští oligarchové a velmocenští stratégové prý počítají s tím, že se přidá celá Evropa a že pak nejspíš založíme něco jako Varšavskou hokejovou smlouvu. Z našeho hrdiny si udělali svou ikonu. Ani jsem si nestačil všimnout, jestli si ponechal ten dres s číslem 68, ale to už zřejmě beztak přestalo mít smysl.

Co se mu stalo, že se k téhle hře nechal zlákat? Neznáte někdo odpověď? Neviditelná ruka trhu v tom, zdá se, nebude, snad se za tím skrývá nějaké tajemství – ztráta paměti či cosi z oblasti podvědomí? Kdo ví.

Mně je jasné jen to, že napříště už mi na hokeji ani u letištní přepážky Jágr v ničem nepomůže. Možná se mi stane totéž co těm washingtonským fandům při vyslovení jeho jména – přikrčím se a budu se bát čehosi nedefinovatelného. Nejspíš zmatení hodnot...

(Psáno pro Pražský deník)