Poznámka:
Včera tomu byly dva roky, co byla na objednávku zavražděna ruská novinářka Anna Politkovská. Od doby,kdy se vlády v Rusku ujal Vladimír Putin, bylo v této zemi zavražděno několik desítek novinářů. Viníci vesměs nebyli potrestáni, nikdy se nezjistí, kdo si vraždy objednával. To je na okraj pro ty, kteří nechápou, že se na východě od našich hranic od Stalinových časů v tomto směru nic podstatného nezměnilo a dělají si staré a vytvářejí nové iluze a nebo se jen chtějí na ruském ekonomickém boomu přiživit. Hezký den všem.

NA HŘBITOVĚ BEZ KŘÍŽŮ

Chodím rád na hřbitovy. Zčásti proto, abych si tak trochu zvykal, ale hlavně kvůli tomu, že si tam člověk obvykle srovná žebříček hodnot. Ve smrti jsou si koneckonců všichni rovni, někteří ovšem po sobě zanechávají podivnější zprávy než jiní. Čím materialističtější společnost, tím absurdnější hřbitov.

Nejprostší hřbitůvek mého života jsem našel v horách severního Chile ve vesničce Poconchile, kde z písku vyčnívaly jen barevnými papírovými květinami ozdobené dřevěné kříže. Jenže i tam jsme mezi ozdůbkami nacházeli lahve od coca-coly, tak nevím... Nejsměšnější mi připadají pokusy vstoupit do věčnosti prostřednictvím nějaké honosné stavby, postavit si na krchově nepřehlédnutelný dvacetimetrový mrakodrap a vyzdobit si náhrobní desku tituly a řády. Na lisabonském Hřbitově rozkoší nebo na pařížském Père Lachaise takové haciendy najdete, někde mají dokonce ulice, náměstí a čísla domů, abyste nezabloudili, když jdete na návštěvu. Akorát že vás domácí nepřijde přivítat...

Na Novoděvičím hřbitově v Moskvě je velice málo křížů. Materialismus dvacátého století toto stařičké pohřební místo nesmazatelně poznamenal. Jak se bezvěrci vyrovnávali se smrtí, ví Bůh, my se můžeme jen dohadovat. Ti skromnější se spokojili s nápisem, na němž kromě údajů o narození a úmrtí nechybí ani datum, kdy vstoupili do komunistické strany. Občas tu najdete vyrytý celý životopis: „A. P. Aljutin, člen KSSS od roku 1917, aktivní účastník revoluce 1905 a jeden z organizátorů partyzánského hnutí na Dálném východě.“

Na hrobech jsou místo kříže třeba dvě zkřížené patrony, ale dají se tu objevit i jiné motivy – někdo je vytesán či vyryt, jak telefonuje, jiný třeba skáče. Valerij Brumel, olympijský vítěz ve skoku vysokém, zde na věčné časy strnul nad laťkou v roce 2003. Cirkusový umělec Nikulin sedí na svém hrobě vysochán v životní velikosti s kloboukem na hlavě, v ruce cigárko, nohy v záhonku tulipánů a u nich mu leží bronzový pes. Až se setmí, zmizí nejspíš někam do hospody; člověk by šel klidně s ním, co na tom, že je odlitý – každej jsme nějakej, že...

Novoděvičije klatbišče je plné absurdit, a protože jsme v Rusku, kde je všechno velké, dosahují i zdejší absurdity obřích rozměrů. Tak například tu je pochována druhá Stalinova manželka: spáchala prý sebevraždu, když se dozvěděla o generalissimově nevěře. Její socha je ovšem zatavena do plexiskla, neboť jí kdysi kdosi urazil špičku nosu. Leží tu také autor komunistického bestselleru Mladá garda Alexandr Fadějev: předtím, než spáchal sebevraždu, napsal dopis, že nesouhlasí s režimem, který ve svém díle oslavoval. Přál si být pochován jinde, tady je za trest...

Ruští státníci bývají tradičně pohřbíváni u kremelské zdi – až na jednu výjimku: Stalinova kritika Nikitu Chruščova. Kvůli jeho bustě se ostatně smělo na Novoděvičí hřbitov dlouhá léta chodit jen na zvláštní povolení. Před branou byla mramorová deska s ozdobně vyrytým nápisem HŘBITOV JE V REKONSTRUKCI – aby to lidé, kteří chtěli spatřit místo posledního odpočinku toho „malého holohlavého, který všude vysazoval kukuřici“ a mlátil v OSN botou do řečnického pultu, neměli tak jednoduché.

Sochař Ernst Neizvěstnyj vytvořil Chruščovovu bustu navzdory tomu, že státník prý o jeho dílech veřejně prohlásil, že to jsou „psí výkaly“. Na svůj výtvor se pak podepsal jako Artist: Neizvěstnyj (Umělec: Neznámý). A je to dílo velkolepé – holá politikova hlava na bílém podstavci a černém pozadí. Nic není jen černobílé...
Pohlédl jsem na vedlejší náhrobek a ke svému překvapení jsem i na něm spatřil Chruščovovu podobiznu, tentokrát fotografii z mládí, na níž měl ještě vlasy. Ten člověk snad má dva hroby! napadlo mě. Ale pak můj zrak sklouzl k nápisu na kameni a zjistil jsem, že je to jinak – že hrob s Chruščovovou fotografií patří jeho manželce Nině Petrovně…
Inu, i ve smrti jsou si všichni rovni, jen někteří jsou si rovnější.


(Psáno pro Pražský deník)