(Nadčasový fejeton pro ty, které zajímají i jiné než každodenní věci. O domácím archivu paličatého Jiřího Černého a o tom, jak to bylo několik let před Googlem...)

ZKRACHOVALÁ NEMLUVŇATA
Můj oblíbený písničkář Randy Newman přijel koncertovat do Prahy. Stalo se to v roce 1996, ale já mám chuť něco o té návštěvě napsat až dnes. Nemělo by na tom být vůbec nic divného: Randy Newman složil píseň o vietnamské válce asi třicet let poté, co skončila, a song o povodních v Louisianě z roku 1927 dokonce až půl století po nich. Dostatečný autorův odstup od událostí šel písním k duhu – jsou nadčasové, tudíž stále aktuální.

Podle svědectví přítele Martina Skřivana, který Randymu Newmanovi dělal v Praze průvodce, se hudebník s velkým zájmem a nadšením dopoledne před koncertem věnoval památkám Starého Města. Během prohlídky mu Martin kromě jiného vyprávěl i o mně, tedy o jednom Čechovi, který ho už léta zbožňuje, překládá jeho texty (a dokonce je zpívá), dělá o něm rozhlasové pořady a na večerním koncertě bude jeho takzvaným předzpěvákem. Když jsme se pak v Arše setkali, můj idol se pod vlivem Skřivanovy celodenní masáže ke mně vrhl a objal mě, jako bychom se znali odjakživa.

Nemívám zvláštní respekt před autoritami, ale s talenty kalibru Randyho Newmana se mi mluví těžko. Tenkrát jsem si připadal jako ve snu – chápejte, já jsem přece toho člověka usilovně sledoval skoro dvacet roků, od chvíle, kdy jsem v polovině sedmdesátých let poprvé poslouchal jeho desku! Získat dnes informace o vašem oblíbeném umělci je snadné, prostě si je zadáte do vyhledávače a vygooglujete si je.

Jenomže v době, o níž se rozepisuji, internet neexistoval, v trafice byly k mání troje nebo čtvery noviny a pár nezáživných časopisů, přičemž k hudebním nahrávkám se člověk dostal většinou jen tak, že je poslouchal na páscích a kazetách mnohokrát ohraných a přemazaných. Vlastně byl problém sehnat i novou kazetu, abyste si na ni něco mohli natočit…

Já si tenkrát pořídil velkou krabici a do ní ukládal všechno, co mělo s Randym Newmanem něco společného. Výrazně mi v tom pomohl hudební kritik Jiří Černý, který tehdy s podobnou úporností pečlivě rozstříhával bůhvíodkud sehnané výtisky časopisů Melody Maker a New Musical Express a snažil se ve svém letenském bytě budovat něco jako Památník mezinárodního písemnictví o populární hudbě...

On mi dovolil, abych si opsal a přeložil celou jeho newmanovskou složku, a dozvěděl se tak o své hvězdě spoustu věcí. Tenkrát to pro mě mělo zásadní význam, i když nejvíc pro mě stejně znamenaly Randyho písně. Ty nahamouněné informace mi mohly být k užitku vlastně až v okamžiku, kdy jsem Newmana viděl před sebou. A tak jsem přemohl rozpaky a položil mistrovi zasvěcenou otázku:

„Ještě má váš syn punkovou kapelu s názvem Zkrachovalá nemluvňata?“
Zachmuřil se a zjevně zklamaně pronesl:
„Už nemá... Už podniká...“

A mně došlo, že mezi tím, co zpráva o kapele vyšla, Jiří Černý ji vystřihl, já ji přeložil, Randy Newman přijel do Prahy a já se ho na tu věc zeptal, uplynulo dvacet let! Za tu dobu se všechno změnilo – moje krabice není k ničemu a zkrachovalá nemluvňata podnikají.
Jak se s tím vyrovnat? Rada by se možná dala někde vygooglovat, anebo bych na to téma mohl napsat nějakou nadčasovou píseň. Pokud na to ovšem není ještě příliš brzy...

(Psáno pro Pražský deník)