Dokončení nadčasového příběhu o osudech velkého Čecha na jižní polokouli, do "nedělní přílohy" k aktuálním zprávám a hádanicím, jichž jsem byl milosrdně na stejné polokouli ušetřen...

Z ČERNÉ KRONIKY
"Bylo to jako když stojíš vzadu na kamiónu a jede se po špatný silnici. Musíš si sednout. Trvalo to přes tři minuty a to byla celá věčnost. Stačí, když zemětřesení trvá deset vteřin, i to je moc. No co, jinde mají tajfuny, hurikány, co já vím, co všecko se může stát. Někde mají Rusy..."

"To se stalo tehdy v šedesátém roce, když na Valdivii přišla ta velká vlna?"
"Jo. To bylo strašný. My jsme tu měli taky jednu naši soukromou vlnku asi deset metrů vysokou. Jenom Kačena a já. Byly totiž dvě zemětřesení za sebou. Nejdřív, kfdyž jsme byli ještě nahoře, se to hodně třáslo. Vyběhli jsme z baráku, ten zněl jako zvon, jak se v něm prohýbalo železo. Částečně se nám sesypaly kamenné zídky, ale hotelu se nestalo vůbec nic. Jen vína ve spíži a porcelán sletěly na zem. Když se to přestalo třást, zjistil jsem, že vypadla jedna elektrická fáze, tak jsem zavolal:
'Kačeno, já musím jít do elektrárny podívat se, co se stalo.'

A ona že půjde se mnou. Vydali jsme se dolů k jezeru, a když jsme tam doběhli, začalo se to třást znovu. A to teprve bylo to hlavní zemětřesení. Nejdřív jsme z tý boudy vyrazili ven, je sice cementová a jestli něco nespadne, tak právě tohle, ale to máš tak hroznej pocit klaustrofobie, že musíš ven, ven a ven...

Když jsme vyběhli, valily se na nás shora balvany, tam je terén úplně strmej, a proto tam taky máme elektrárnu. Půda pod náma praskala a otevírala se, tak jsme se rozhodli běžet až úplně na kraj jezera na pláž, abysme byli trošku dál od svahu, a tam jsme si museli kleknout. Klečeli jsme a opírali se o ruce a dávali pozor, abysme stačili uskočit, kdyby na nás letělo něco většího. Kačena začala omdlívat a já jsem na ni křičel:
'Teď nesmíš omdlívat, teď dávej pozor, aby na tebe něco nespadlo.'

A najednou vidím - to jsme byli přímo na kraji u břehu -že tam, kde voda má bejt, není nic a pořád se ztrácí. Zvednul jsem se, abych se podíval na jezero, ale tam se udělala tak velká vlna, že nebylo vidět obzor na druhý straně. Tak jsem řek:
'To je tsunami, rychle nahoru!'

A zase jsme v tom největším zemětřesení utíkali, seč jsme mohli, po pěšině vzhůru. Pod náma se otevíraly pukliny a valily se kameny, před kterejma jsme museli uskakovat, a za náma už se blížila ta vlna. Byla mnohem vejš než my a měla tmovohnědou barvu. Dodneška se s Kačenou hádáme - já říkám, že já jsem ji strkal, a ona tvrdí, že mě táhla. Na mě to sice šplejchlo vodu, ale už mě to nestrhlo zpátky.

Později jsme zjistili, že celá pláž, na který rostly stromy a keře, sklouzla při zemětřesení do vody a tak vznikla ta vlna. Nejdřív zacouvala kousek dovnitř a pak přišla zpátky. A to byla ta radost, co jsme si užili."

STATEK
"V šedesátým roce už se nám dařilo dobře, hotel deset let fungoval, splatili jsme všechny dluhy a měli jsme peníze ve spořitelně. Jenže ten neustálej styk s hostama, kdy člověk musí přesně znát míru, aby jim se to líbilo - nevnucovat se, ale starat se, aby měli všecko, tenhle druh hotelování, co děláme my, je hrozně vyčerpávající. Je to vlastně druhý nejstarší povolání na světě, trošku podobný tomu prvnímu nejstaršímu. Hlavní rozdíl mezi tím prvním povoláním a tím naším druhým je, že my roztahujeme ruce...

V té době žil nedaleko odtud jeden Angličan a ten měl kus pěknýho pozemku. Jeho otec asi v roce 1903 založil společnost, která chtěla přivážet lidi z Evropy do Chile. Přivezli asi dvacet rodin, usadili je tady nahoře směrem do údolí, a přišla první světová válka a kolonizace přestala, protože Atlantik byl uzavřenej. Společnost se rozešla a každý z těch jejích třech zakladatelů dostal mnoho tisíc kilometrů hektarů pozemků.

Syn zdědil pozemky po otci, ale byl alkoholik a nakonec sešel, jak se patří na britského gentlemana shnily mu játra. Za jeho života se na pozemcích nic nedělo, jen vichřice klátila kmeny a požáry spalovaly lesy. On ale neměl zapotřebí pracovat. Lidi, pro který je práce otroctví, si většinou řeknou: Budu to pomaloučku prodávat, a až mně bude padesát nebo šedesát a bude všechno pryč, možná začnu pracovat. Ale stejně tak dlouho nebudu živ. Měl pravdu.

Já jsem jednou jel vlakem do Santiaga a seděl jsem vedle přítele, kterej byl původně zemědělec a pak ho prezident Alessandri udělal ministrem zemědělství. Říkalo se, že jih ztratil výbornýho zemědělce a stát získal nemožnýho ministra... Já jsem se díky němu dozvěděl, že zbytek království toho Angličana, celkem osm set padesát hektarů, je na prodej. A když jsem přijel domů, povídám:
'Kačeno, co soudíš o tom, kdybychom nechali hotelování a začali hospodařit?'
'Ty seš blázen, sotva jsi vylez z jednoho otroctví, chceš se dát do druhýho.'
'Asi jo, bylo by to otroctví, ale mě to zajímá.'

A koupili jsme to a já zase šel k té korporaci, aby mi půjčili peníze, že teď dělám v zemědělství. Oni mi půjčili, a tak jsme mohli začít.
Bylo to velký bojování - klacky, klacky, klacky...

Tlustý klacky na zemi, spálený mrtvý kusy... to přece býval normální postup kolonizace. Lidi sem přicházeli a nejdřív vypálili prales. Tomu se ostatně nemohl vyhnout ani nebožtík praotec Čech, když slezl s Řípu. Dneska se nad tím rozčilujou, ale zemědělec musí sejt obilí, aby měl co jíst, a musí sejt trávu, aby krávy měly co žrát. V pralese žít nemůže. Uschlej bambus hoří jak papír, ale tlustý stromy neshoří, jen umřou, a když se spálí kůra, stojej a stojej - nekonečně dlouho. Nakonec se kmen zlomí a pařez tam zůstane.

Dneska je to devadesát pět let od tý doby, kdy ty pozemky ti chlapi dostali, a my tam ještě pořád máme starý pařezy. Já jezdím kolem jednoho autem, koukáme se na sebe a oba dva myslíme na stejnou věc - kdo shnije dřív? A já vím, že on to vyhraje, já shniju dřív než on.

Podobně jako náš hotel je jinej než ostatní hotely, je i náš statek dneska jinej než ostatní statky. Denně máme 2900 litrů mlíka, z toho jde 2500 litrů do fabriky, a tři sta je pro telata, pro zaměstnance a pro hotel. Příští týden budeme mít už tři tisíce, protože teď máme nový telata. Je to úplně jinej svět."

Když jsme budovali hospodářství, potřebovali jsme nutně zavést vodu. Museli jsme kvůli tomu vykopat sedmnáct kilometrů dlouhej kanál. Pan ministr, ten dobrej zemědělec, přijel tehdy na koni, a když to viděl, prohlásil, že to budeme kopat tři roky. Měli jsme to hotový přesně za tři měsíce.

"Kolik lidí na tom kanálu pracovalo?"
"Byly tejdny, že jich tam byla až stovka. Projekt mi vypracoval expert, ale jediný, co jsem si opravdu spočítal sám v hlavě, aniž bych na to potřeboval mašinu, bylo, že když udělám ten kanál o rok dřív, budu mít o rok dřív vodu a zavlažený pole. Tak jsem dal lidem o padesát procent větší plat, než by dostali kdekoliv jinde v kraji, a měl jsem jen jednu podmínku, že každej musí mít svoje nářadí. Platil jsem je od metru a nikdy jsem neměl ani krejcar v kapse, jenom šeky. O dost jsem za ty tři měsíce zhubnul, ale udělalo mi to moc dobře. Dneska po třiadvaceti letech ten kanál funguje jako novej.

"Když jsi začínal, měl jsi nějaké zemědělské zkušenosti?"
"Jo, já jsem se narodil v roce třináct a ve čtrnáctým začala válka a můj táta koupil jednu krávu, aby to děcko mělo mlíko. Kromě toho měl tři a půl hektaru pozemků, tam rostla tráva, která se sklízela pro krávu. Kráva byla centrum existence, všechno se točilo kolem krávy, co chce nebo nechce, jestli běhá nebo neběhá, bude se telit nebo nebude. Jestli je středa nebo pátek. To byly moje zemědělský zkušenosti.

"Takže tatínek byl taky zemědělec?"
"Měl obchůdek a prodával, co moh, lidem ve vesničce o osmi stech obyvatelích. Já nevím, jestli to byl vtip nebo pravda, ale tam na kopci byl zámek Thurn-Taxisů a jeden fürst si prý vyprávěl s druhým fürstem, jak to ve vesničce chodí, že je tam je takovej malej žiďáček a ten má obchod, kde prodává úplně všecko. A když je něčeho zapotřebí, tak to sežene. Jeden z těch fürstů ztratil brejle, a tak se vsadili, co s tím ten žid udělá. Šli do krámu k mýmu tátovi a on jim prodal svý vlastní brejle..."

PATRIOT
Vydali jsme se na výlet po kraji. Guillermo řídil obrovskou dodávku, klobouk měl naražený na temeni jako Spencer Tracy.
"Máme tři syny, dvanáct vnuků a dvě pravnoučata. Včera se nám narodil pravnuk v Santiagu. Já jsem si nikdy nemyslel, že se dožiju tak vysokýho věku. Osmdesát čtyři! Včera jsme se s Kačenou radili, co dál, měli bychom tu bejt ještě aspoň deset let, abysme splatili všechny dluhy."

"Čím to, že máš pořád takovej smysl pro srandu?"
"Protože mi nic jinýho nezbejvá. Co mám dělat? Já se ušklíbám celýmu světu."
Guillermo zničehonic zastavil dvěma vesničanům. Naskočili si na korbu. Po pár kilometrech na křižovatce zase seskočili a zamávali na pozdrav. Jeli jsme směrem k jezeru Caburgua.

"Jaký je to pocit, když se člověk stane z hoteliéra zemědělcem?" zeptal jsem se.
"Já nevím. Já jsem to udělal jen jednou. Moc mě to baví. A jsem taky velkej patriot. Já jsem z devadesáti devíti procent Chileňan a moje děti jsou taky Chileňani. To jedno procento, co zbejvá, je moje romantická minulost. A když teď cejtím, že to v Chile jde kupředu, je to ohromná satisfakce..."

Jedeme po zbrusu nové silnici, Guillermo si ji pochvaluje, protože po ní ještě nejel. Míjíme místní školu.
"Tohle je indiánský teroririum," říká můj průvodce. "Je to tu ale promíchaný a neexistujou tady rasový rozdíly. Nikdy neexistovaly. Španělé, když kdysi chytli Indiánku, tak si s ní lehli. První guvernér Francisco de Aguirre byl libertino, vyráběl děti ve velkém. Inkvizice měla tenkrát kancelář v Limě a tam se to velmi nelíbilo. Napsali guvernérovi moc slušný psaní - normálního člověka by rovnou upálili - aby s tím přestal.

A on jim odpověděl, aby šli do hajzlu, že mu mají bejt vděčný, protože všecky jeho děti jsou pokřtěný křesťani. Že tu zkrátka v tom moři nevěřících vyrábí křesťany. Nikdo nedokázal spočítat, kolik vlastně těch křesťanů Francisco de Aguirre zplodil. Nejhezčí ale byla hlavní věta z jeho dopisu:
'Větší cenu má křesťan z Indiánky narozenej, než hřích, kterej jsi udělal, když jsi ho plodil.'

Když umíral, přijal padesát dětí, který měl s Indiánkama, za vlastní. To se stalo před 350 lety. V roce 1938 byl v Chile zvolenej za prezidenta Pedro Aguirre Cerda, původně učitel. Říkali mu 'El negro Aguirre', protože byl tmavej - a on samozřejmě tvrdil, že pochází z guvernéra Aguirre. Jeho neteř se jmenuje Teresita a je manželkou našeho architekta. O tom, že oni jsou 'de gobernador Aguirre', není sebemenších pochyb. Nikdy se ale nemluví o tom, jestli ta prapraprababička byla číslo sedmnáct nebo čtyřicet...

Co tím chci říct? Ty tři stovky let od Španělů až do dnešní doby se míchají a milujou dohromady. To je Chile."
Když Guillermo mluví česky ve společnosti venkovanů, říká Indiánům "černoši". Marně se děsíte, že je rasista. Dělá to jednoduše proto, že kdyby řekl "Indiáni", poznali by, že o nich mluví, a znervózňovalo by je to.

PRALES
"Máme tu teď dlouhý diskuse o tom, jak využívat nebo nevyužívat přírodu. Jeden superbohatej Američan, kterej neví, co s penězma, si koupil jižně od Puerto Montt nevím kolik set tisíc hektarů země od argentinské hranice až k moři a trvá na tom, že ji nechá nedotčenou, v nejlepším případě udělá sem tam nějakou cestu a bude tam přírodní park.

Existujou dva názory na tu věc: některý lidi jsou pro to, aby se ten les využil a eventuálně pak zasázel novej - ale o sázení se už moc nemluví, protože to je moc práce; jiní lidi říkají, že to je přírodní bohatství a musí to zůstat tak, jak to je. Spory jdou tak daleko, že státní televize na to téma natáčí seriál. A já jsem se dostal přesně do tý samý situace jako ten Mr. Thompkins -děleno jedním tisícem. Toho, co má on, mám já jednu tisícinu, ale je to stejnej problém. Máme prales velkej asi sto padesát hektarů, a na ten já nesáhnu, ten pro mě ekonomicky neexistuje. Jediný, co z něj mám, je to, že tam nahoru jednou za čas zajedu, posadím se na pařez a koukám dolů. Pokud možno s Kačenou. To je samozřejmě luxus."

Zastavili jsme se na statku, Guillermo mi řekl, abych počkal v autě a požádal svého zaměstnance, aby na korbu naložil těžká polena. Tak se prý z jeho dodávky stane terénní vůz.
Za chvilku jsme vyrazili do pralesa. Projížděli jsme se po lukách a mezi lesy, míjeli jsme stáda krav, kterým Guillermo říkal "děvčata", a já jsem otevíral branky v plotech. Párkrát se mi podařilo zavřít branku dřív, než jsem jí sám prošel, a Guillermo se smál:
"Z toho si nic nedělej, to dělá většina lidí z města."
Čím jsme ale stoupali výš, tím jsem se v té činnosti zdokonaloval...

Vjeli jsme do vysokého lesa.
"Ten chlap, co nám nakládal to dříví, se jmenuje Nahuel," povídá Guillermo. "A ten les, co jím projíždíme, se jmenuje El Tigre. El tigre se řekne mapučsky Nahuel. On, Nahuel, ten les před třiceti lety sázel, takže ten les má jméno po něm."

Blížili jsme se k místu, kde začínal neprostupný prales. Můj průvodce ukázal kamsi do houští a tam se kupodivu objevila dostatečně široká cesta. Guillermův výtvor vypadal ovšem spíš jako tunel, neboť vegetace, hlavně bambusové keře, z velké části zakrývala oblohu a uvnitř se rozehrávalo světelné divadlo plné nejtajemnějších odstínů. Tu a tam prosvítalo slunce, většinou jsme však byli ponořeni do zeleného šera.

"Občas tu lítám se synama a hledám shora, kde ta cesta je, protože z letadla vůbec není vidět." pravil Guillermo. "Když jsem ji stavěl, tak jsem přesně věděl, kam chci vylézt, ale často jsem nevěděl, kde už jsem. Tak jsem se jen snažil, aby to nebylo příliš strmý."

Guillermo se na chvíli odmlčel, čekala nás prudká zatáčka a terén byl trochu bahnitý. Zatímco já jsem se smířil s představou, že budeme automobil nakonec podkládat bambusovými větvemi, Guillermo povídá:
"Tady musím jet trošku rychle, abych to projel."
A smykem na druhý pokus překonal nebezpečné místo ve stylu profesionálních jezdců. Jen klobouk se mu posunul kapánek víc na temeno hlavy.
"Dobře," povídám.
"Říkáš něco?"
"Říkám dobře."

Prodrali jsme se k vrcholu, vystoupili z vozu a po pár krocích se před námi otevřel pohled na celý kraj pod námi. Guillermo se usadil na svém oblíbeném pařezu, sloužícím pouze podobným posvátným okamžikům, a po chvíli významného mlčení řekl toto:
"Ta provokace byla v tom, že Vilíček Poláků zemřel u Nymburka, přišel do Chile a dělal cestu v prales."
A pak jsme dlouhou chvíli tiše vychutnávali jeho triumf a panorama pod námi korunované Ďáblovým palcem - horou odnaproti...

KOPEC
Na druhý den dopoledne jsme se vydali na "kopec", na sopku Villarica. Guillermo vzpomínal na dobu, kdy žili na chatě, jak jeho žena absolvovala lyžařské závody a přitom kojila děti, takže závody se jezdily podle toho, kdy měla přestávku v kojení.
"To tehdy kojila Tomáše. Potkal jsi ho včera," dodal Guillermo a já jsem si vzpomněl na pána, co mne přivezl do hotelu.

Stoupali jsme po nové asfaltové silničce vzhůru a čím jsme byli výš, tím Guillermo ztrácel na náladě:
"Tenhle kopec byla pro mě tak trošku zrazená láska," řekl konečně rovnou. "Já jsem samozřejmě moderní člověk a nevěřím na duchy, ale deset let potom, co nám voda zničila chatu, jsem vůbec nahoru nejel... Když jsme tam začali žít, tak už čtyřicet let nebyla žádná erupce a říkalo se, že už je ten vulkán unavenej. Ale co to je čtyřicet let pro vulkán, nic. Tisíc let pro něj není taky nic. Najednou to přišlo a od té doby bylo erupcí už asi deset."

"Vy jste před tou erupcí nezpozorovali vůbec žádné varovné signály?"
"Kouřil. A pak víc, a bylo vidět i trochu záře. A pak už bylo k vidění víc než zář, vypadalo to, že lítají jiskry. Když jsme vylezli nahoru, zjistili jsme, že to jsou horký červený balvany. Jedna věc byla ovšem zvláštní - všichni tvorové kolem dokola - zajíci, lišky, ptáci - zmizeli. Jediný zvířata, který nevěřily, že se něco stane, jsme byli my."

Vystoupili jsme z auta a pomalu kráčeli k místu, kde před téměř padesáti lety stála Guillermova chata. Na černé poušti z lávového popela rostla drobná kvítka a zpustlý pruh krajiny dával zřetelně tušit, kudy se voda valila. Z chaty tehdy nezbylo vůbec nic, všechno vzala voda. Guillermo našel jen kus trámu a na jeho konci útržek látky s nápisem CÍL, který se používal na závodech, a rozmočenou a potrhanou knihu - Staré pověsti české.

"Myslel jsem si," ozval se najednou Guillermo, "že na něj vyzraju." Myslel tím samozřejmě svůj "kopec". "Ale dodneška to, co se stalo, chápu jako svou osobní prohru. Ukázal mi, že jsem nula, že nejsem nic."

Sebral jsem si tři kousky lávy, Guillermo si utrhl pár červených kvítků copihué.
"Lituju, že do toho pletu příliš mnoho osobních vzpomínek," řekl Guillermo za chvíli.
"A proč toho lituješ? Kvůli sobě?"
"Že tě nebavím."
Snažil jsem se říct, že to tak neberu a že ho chápu. A nebral jsem si to tak a chápal jsem ho.

"Kolik let ti bylo, když jsi začal dělat svůj statek?" zeptal jsem se nakonec.
"Čtyřicet sedm."
"Tak to mám ještě tři roky čas."
Trochu se pousmál.
Vraceli jsme se stejnou cestou do Pucónu, kolem rozestavěných rekreačních objektů, a Guillermo zakroutil hlavou:
"Ptali se mě, jestli si myslím, že je to bezpečný stavět tady pod vulkánem. A já jsem musel popravdě říct, že nevím. Jim to ale stačilo a stavějí klidně dál - jsou to blázni."

SLUNEČNÍ DVŮR
Když jsme se vrátili do hotelu, zeptal jsem se Guillerma, co to vlastně znamená Antumalal.
"Sluneční dvůr," pravil. "Antu to je slunce a malal je dvůr. Dal jsem tomu hotelu jméno z indiánského jazyka, což se tenkrát ještě nedělalo. Tam, co máme zahradu, žili kdysi pod jednou skálou domorodci, našli jsme tam popel a zbytky škeblí z jezera. Teď už škeble v jezeře nežijou, ale tenkrát je zřejmě domorodci sbírali a pekli. Antumalal - to zní hezky, ne?

V hale hotelu jsme se s Guillermem loučili a dohadovali se, jestli se příště uvidíme v Pucónu nebo v Praze. Přichází šedovlasá a noblesní paní Catalina ("Kačena"), se kterou jsem se potkal už včera k večeru v jejím sídle na statku.
"Dohadujeme se, kde se zase někdy sejdeme , jestli tam, anebo tady," informuje ji Guillermo.
"Nejspíš tam!" usmívá se paní Catalina a ukazuje do nebe. Guillermo naopak skepticky obrací ukazováček směrem dolů.

"Tam ne, tam už jsem jednou skoro byla," brání se jeho žena. "Jednou jsme lezli na lyžích na kopec a Vilík chtěl vyfotografovat kráter. Sestupovali jsme pořád níž a níž směrem do nitra hory a já jsem najednou sklouzla a zachytila se na úplně zmrzlém sněhu přímo nad jícnem kráteru. Úplně jsem strachy ztuhla. Pode mnou byl ten trychtýř a já se nemohla ani pohnout. On ale sjel ještě níž, abych tu hloubku necítila, a pak jsme krok za krokem vylezli nahoru..."

Dole je nechtěli - příště to budou přece jen muset zkusit nahoře.


(konec)