Centrum pro výzkum veřejného mínění, ctihodná akademická instituce, studuje řadu let spokojenost občanů se životem. „Jak jste celkově spokojeni se svým životem?“, zní prostá, ale záludná otázka průzkumu. No schválně, co byste tazatelům řekli?

Zdálky to vypadá jako banalita, jako kdyby se výzkumníci ptali „Jak se máte?“, ale jo, díky za optání, nějak bylo, nějak bude, mohlo by to být i horší, hele řeknu ti, líp už bylo. Počkat. To je povědomé. Ano, bude líp! Nebude snad?

Protože jde o abstraktní volební slogan, nemá význam ho zkoumat na konkrétních faktech a datech. Jestli je nebo není dobře, je subjektivní pocit, psycho- a dojmologie. Heslo ať se poměřuje právě s takovým průzkumem veřejného mínění, to je jeho zrcadlo. Jak se máme = Jak nám připadá, že se máme.

Spokojenost se životem poslední čtyři roky vůčihledně roste, spokojené jsou dvě třetiny z nás, nespokojenost klesá (viz graf a časovou řadu, modrá barva označuje „velmi spokojen“ a „spíše spokojen“). Jasně, velkou roli hraje to, v jakém okamžiku životaběhu se vás CVVM zeptá: jestli je venku hezky nebo nízký tlak a tma v pět, jste po dobrém obědě nebo vám kručí v břiše, jak je na tom vaše zdraví, co intimní život atd.


Stoupající křivka spokojenosti je ale setrvalá a nedá se připisovat kumulaci nahodilého optimismu. Je líp. Dobrá zpráva pro všechny: taková společnost s vysokou pravděpodobností neplánuje žádné revoluce.

Média, sociální sítě a bubliny přitom jako by tlumočily všechno možné jen ne spokojenost. Rozčilení, blbou náladu, zlobu, závist, zášť, strach a svár. Je to klam: máme se v průměru dobře nejen podle objektivních měřítek, jako jsou peníze nebo délka života, ale dokonce to tak připadá i nám samotným.

Rozpor mezi pocitem spokojenosti a ventilovanou nespokojeností, tím pověstným tekutým hněvem, je nepopiratelný. Jak ho číst?

Říkat „bude líp“ není - za dnešních poměrů už vůbec ne - žádný protestsong, žádné We Shall Overcome. Víra v lepší budoucnost je vlastností myslících bytostí, bez ní by se člověk zbláznil, připravit ho o ni by byl krutý trest. „Ano, bude líp“ je humanistická filozofie, případně zbožnost, jen vykradená politickou proklamací. Neznamená to, že teď je „špatně“ a že v kleci jatí bijem o mříže, dokud nás z bezútěšné přítomnosti nevysvobodí nastolené lepší zítřky. To je iluze.

Tady jde o něco jiného. Slovům „bude líp“ ve skutečnosti rozumíme jako „nebude hůř“. To je správný překlad do politického jazyka. Naše obavy - zdroj nespokojenosti - jsou podvědomými obavami o ztrátu spokojenosti. Ta tím zároveň nepřetržitě koroduje. Momentálně nám z mnoha různých důvodů připadá, že máme opravdu co ztratit.

Člověk bývá uvnitř daleko konzervativnější, než se zdá. Nabytý status quo a spokojenost k sobě mají velmi blízko. S nespokojeností se pereme, všichni přece chceme být spokojeni! Nemá to smysl, spokojenost a nespokojenost jsou jako jin a jang, drží se pevně jedna druhé, ale tohle zvládnou vstřebat jen mistři. Nota bene před volbami. Že všech stran slyšíme, že zatočíme s nespokojeností, že bude líp, že musí být líp, jinak… Ve skutečnosti je to na každém z nás, na vůli k pocitu zadostiučinění ve světě.

… a bude hůř, syrový román Jana Pelce z prostředí subkultury dlouhovlasé mládeže v normalizačních severních Čechách, se dodatečně stává polemikou s Ano, bude líp. Nejen názvem a vztahem k hudbě à la Michal David. Také hlubokým popíráním dominantní interpretace reality a jejího smyslu. Rozdíl je v tom, že dneska se člověk kvůli tomu nemusí zařadit mezi vyděděnce ani nihilisty, naštěstí. Underground není podmínkou postoje. Současnost můžete dobře přijmout i bez oficiálního bude líp. Je to soukromá záležitost, jako volební slib nemá cenu.