Stovky billboardů u dálnic a silnic I. třídy se teď změnily v les státních vlajek. Nevyklube se z toho volební kampaň za národní zájmy, i když by mohla a někoho to, když plakáty viděl, určitě napadlo. Ale tady jde o zájem Svazu provozovatelů venkovní reklamy. Pět let na odstranění billboardů (parlament ho schválil v roce 2012) jim je málo, tak zákon, se kterým nesouhlasí, obcházejí.


Foto: ČTK

Hezky po česku. Když nám pravidla nevyhovují, nasadíme fintu. Protahujeme to jak se dá, jen jen nemuset respektovat verdikt. Billboardáři vlastně kopírují chování Hradu (v kauze Peroutka) nebo Lidového domu (v kauze Altner).

Nepovedená parodie na vlajkoslávu ale neslouží jen jako samotná – dost slabá – obstrukce. Dá se číst i jako vzkaz, poselství: Billboard se státní vlajkou je nedotknutelný. Podvědomě: billboard sám je nedotknutelný. Je v zájmu nás všech, v národním zájmu, aby tam byl. Kus naší vlasti. Neberte nám ho! Stát je billboard.

Takové věci se člověku míhají hlavou, když zahlédne během půlhodiny jízdy čtyřicet, padesát billboardovlajek; a je to věru hustá masáž zraku i mysli.

V druhém plánu se jedná o zvýznamnění billboardů jako takových, jako média. S vlajkou – kdo by si jí nevážil, kdo by k ní zůstal lhostejný – je billboard jakoby důležitou institucí. Nepostradatelný. Je a bude tu s vámi – co byste si bez něj počali? Psychologická rovina je podstatnější než ta první, obstrukční.

Proto je namístě vrátit celou věc na zem. Emoce jsou silné, ale nekvalitní. Jde o byznys. O to, upoutat poutačem majitele pohledů a jejich myšlení. Vlajka je při tom jen specifickým druhem reklamy.

Billboardy u silnic, ale i jinde, samozřejmě nepostradatelné nejsou. To je falešný dojem, jakkoli billboardová lobby jejich omezení (a omezení svého podnikání) prezentuje jako konec světa (vzpomínáte na kampaň před komunálními volbami v Praze?, teď je to to samé v bleděmodrém). A hlavně jako něco, co uškodí nám všem. Bez billboardů u dálnic a silnic I. třídy nebude práce (prý může zmizet přes tři tisíce míst!) a nebudou informace. Budete ochuzeni, budete chudší.

Aby měly billboardy smysl, musí být – hodně – nápadné a musí se na ně někdo dívat. Naštěstí se postupně, pod tlakem toho, jak venkovní reklama těží veřejný prostor, formuje i cosi jako lobby majitelů pohledů. Že je billboardů vulgárně mnoho, že hyzdí krajinu (i tu městskou), je slyšet čím dál častěji. Veřejné mínění, troufám si říct, billboardy nevítá, maximálně se s nimi smířilo, trpí je. O nepostradatelnosti nemůže být řeči.

Nedotknutelný ovšem billboard fakticky skutečně je. Obvykle stojí tak, že si na něj nemůžete sáhnout, v nepřístupné zóně. Zeje a hlásá, nedá se vypnout, museli byste sami zmizet z jeho dosahu. Jako by oznamoval: mám pravdu a vy to víte (jinak bych tu přece nemohl být). „Psali to na billboardu“. Nejvíc to bolí u politiky. Billboard umí být autoritativní a mají ho rádi autoritáři: Erdogan, Putin, komunisté na Kubě, ve Vietnamu.

Tohle už s kampaní části české billboardové lobby nesouvisí, ale jako připomínka k psychologii billboardů to sem patří. Billboard znamená mimo jiné moc.


Billboard vietnamských komunistů v Hanoji.
Foto: Michel Piccaya / Shutterstock.com.