Disciplín, ve kterých se Češi vypracovali na konzumní špičku, není mnoho. Kromě notorické spotřeby piva a počtu zahradních bazénů na obyvatele sem patří také nakupování potravin přes internet.

Jde o kvetoucí byznys. Podíl potravin prodaných on-line je u nás třetí nejvyšší v Evropě po Velké Británii a Francii. A roste, jak jinak. Loni to bylo 2,5 procenta.

Hypoteticky, když na každého Čecha připadá podle statistiků 785,6 kilogramů potravin (v tomhle množství se mi vnucuje slovo „žrádla“) ročně, znamenalo by to, že jich skoro 20 kilo pochází z nějakého e-shopu. Věřím, že to bude ve skutečnosti míň, protože dvě kila hmoty denně nespořádal ani Baloun, ale i tak. Prostě docela hodně.

On-line nakupování „z pohodlí domova“ je výmluvnou ukázkou naší konzumní vyspělosti, stejně jako stoupající počet dodávek s logy zásilkových firem v ulicích měst. Máme na to - jdeme do toho.

Posledním šlágrem se chystají být on-line obchody s takzvanými farmářskými potravinami. Poctivé přímo od sedláka, spokojené bučení krav a cinkání zvonku na kapličce už si máte domyslet sami.

To stojí za povšimnutí, jak je na tom internetová samoobsluha s uhlíkovou stopou. Protože ty dodávky, co vám nákup dovezou až ke dveřím, taky vypustí nějaké emise a účastní se dopravních zácep. Ne, sedlák nezapřáhl koně a nedojel na trh s potahem, zatímco vy jste si na rynek pro máslo a čerstvou zeleninu došli v ranním sluníčku pěšky. To je reklama. Skvělé nakupování přes internet něco stojí - nejen peníze.

Hlavní je samozřejmě původ zboží. Kostarické banány nebo čínský česnek na cestě k nám zanechají uhlíkovou stopu jako Godzilla; jestli si je pak koupíte osobně v krámě, nebo hodíte do košíku na internetu, už je vedlejší.

Teď se podívejme na situaci, kdy je zboží uskladněno v České republice, v centrále e-shopu, anebo v nějakém supermarketu. Není nakonec z pohledu ekologie jedno, jestli si pro něj přijedete vy svým vlastním autem (supermarket), anebo vám ho přiveze kurýr (e-shop)? Není. Ekologické body pro kurýra: Může při jedné cestě obsloužit víc zákazníků, kteří bydlí poblíž sebe a jinak by jezdili do supermarketu každý zvlášť. Ekologické mínus: Zásobování „až do domu“ potlačuje jiné možnosti – nakupovat bez auta, v malém a v naší ulici, a podobně. A vůbec není vyloučeno, že zákazník e-shopu si nakonec stejně vezme auto a do toho hypermarketu pojede taky, protože tam potřebuje ještě něco jiného, například si chce vyzkoušet nové boty.

Na popojíždění autem po městě je to tak fifty-fifty. Kurýři dopravě neuleví. Místně naopak přitíží, například proto, že při doručování potřebují operativně parkovat i tam, kde to zrovna nejde.

To všechno ale platí pro distribuci potravin jako takových. Farmářské potraviny jsou ještě jiný případ.

Když se všechny ty zelené a hlavně lokální poživatiny zapojí do logistiky e-shopů, vychází z toho paradox. To, čím jsou výrobky „od sedláka“ cenné a lákavé, se - aniž si to třeba uvědomíme - do jisté míry anuluje. A ruch na tržišti nebo idylku na statku reprezentují kliky myší a startér kurýrního auta. Není to úplně ono; jakkoli chápu, že někdo si jiným způsobem kvalitní farmářské potraviny opatřit nemůže. Nebo nechce.

Ale aby se mohly dobroty bez éček a chemie dostat do něčí ledničky, musí se z šetrně obhospodařených sedláckých luk a polí svézt do skladů, a z nich zase do všech světových stran až na místa určení, pěkně podle objednávek. Pochopitelně stále čerstvé. To už je zaděláno na slušnou uhlíkovou stopu. Když zboží „ze statku“ nacestuje nějakých tisíc kilometrů (což myslím zvládne za pár dní bez problémů), je to, jako by přivezli lanýže z nějaké farmy u Paříže. Nic moc eko.

Ne, třicetitunový kamion s velkým nápisem „Přímo od vašeho sedláka, s láskou k ekologii, na váš stůl“ jsem zatím na dálnici nepotkal. Ale při oblibě farmářských potravin a naší společné vášni pro nonsens bych se ani nedivil. Klidně i „od vašeho sedláka z Francie“, kdyby do toho agrolobby nehodila vidle. Byl by to kvalitní byznysplán, obávám se.

Farmářské potraviny přes všechnu jejich autenticitu distribuční proces chroupe jako každé jiné zboží.