Po dvou letech se opět vynořilo téma odložení státních maturit, předseda sněmovního Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Walter Bartoš se dokonce zmiňuje o nápadu prosadit jejich úplné zrušení. Ať už jej k tomu motivuje cokoli, bylo by asi nyní rozumné využít současné situace k přehodnocení celé záležitosti a nahlédnout ji bez růžových ideologických brýlí, neboť i přes mediální humbuk provázející dlouholetou přípravu nových maturit panuje vesměs zkreslená představa o zákonem dané podobě maturitních zkoušek, a to pravděpodobně i v řadách zodpovědných činitelů.

De facto dvě maturity

První znak chybné představy o nových maturitách spočívá v přesvědčení, že tradiční, dosavadní způsob maturitních zkoušek bude zcela odstraněn a nahrazen jednotným modelem státních maturit. Avšak školský zákon hovoří jak o určité obdobě stávajících maturit, nově nazvané jako „profilová část maturitní zkoušky“, tak o tzv. státních maturitách, které jsou oficiálně označovány jako „společná část maturitní zkoušky“. Profilová část maturitní zkoušky, skládající se z 2 nebo 3 povinných a nejvýše 2 nepovinných zkoušek, zůstává zcela v režii střední školy. (Společnou část maturitní zkoušky tvoří 3 povinné, dočasně pouze 2, a až 3 nepovinné, státem řízené zkoušky.) Maturant získává ukončené středoškolské vzdělání teprve úspěšným vykonáním obou částí maturitní zkoušky, na základě čehož obdrží maturitní vysvědčení. Podle příslušné ministerské vyhlášky by měly mít z hlediska celkového hodnocení maturitní zkoušky všechny známky z povinných zkoušek v obou částech stejnou váhu.


Pochybná státní garance

Boom nových středních škol začátkem 90. let, jejichž kvalita občas neodpovídala tradovanému standardu, vyvolal potřebu mechanismu zajišťujícího požadovanou úroveň středoškolského vzdělání. Jenže je nutno připomenout, že již v roce 1978 vstoupil v platnost zákon, jehož účelem bylo vytvořit podmínky pro zavádění středního a úplného středního vzdělání veškeré mládeži, čímž došlo k rozšíření pravomoci konat maturitní zkoušky i na odborná učiliště a učňovské školy. Volání po státních maturitách, které by měly znovu zajistit „bývalou“ kvalitu, považuji obzvláště v době obrovského nárůstu bakalářských studijních oborů za projev hysterie ve školské politice a plýtvání finančními prostředky.

Anebo snad garantuje úroveň střední školy doklad, že její maturanti zvládají státem stanovené minimum z českého jazyka a literatury, z vybraného cizího jazyka a jednoho volitelného předmětu? A jakou váhu bude mít navíc takováto státní garance, když osobu, která zadává písemnou maturitní zkoušku a dohlíží na řádný průběh, jmenuje podle zákona ředitel školy, když hodnotiteli strukturovaných písemných prací, které tvoří součást písemných zkoušek, budou po příslušném proškolení učitelé dané školy, když ústní část jednotných státních maturit bude probíhat před stejnou maturitní komisí a ve stejnou dobu jako školní část maturitní zkoušky? (Centrálně budou hodnoceny pouze didaktické testy.)


Problémy ohledně přijímacích zkoušek

V rámci obhajoby státních maturit se často objevuje argument tvrdící, že jejich zavedení nahradí přijímací zkoušky na vysoké školy. Toho lze docílit jen za předpokladu, že všichni uchazeči složí požadovanou maturitní zkoušku ve stejném roce anebo že obsah a úroveň maturitních zkoušek bude v průběhu let beze změn. Při tom se však zcela pozapomíná na uchazeče o vysokoškolské studium, kteří skládali maturitní zkoušku podle jiných předpisů, což by vzhledem k zvýšené potřebě celoživotního vzdělávání mohlo způsobovat velké potíže. Řešení pro tyto uchazeče ve formě nových dodatečných maturitních zkoušek, považuji za zcela diskriminační.

Maturitní vysvědčení u nás představuje doklad o dosaženém stupni vzdělání a nikoli vstupenku na vysoké školy, jako je tomu např. v Německu, kde je maturitní zkouškou ukončován pouze gymnaziální typ vzdělávání. Z hlediska naší vzdělávací tradice zaujímají všechny střední školy rovnocenné postavení, tudíž i maturitní zkouška na nich složená opravňuje k vysokoškolskému studiu, čímž vzniká každoročně značný převis poptávky po studiu na vysokých školách nad reálnými možnostmi.

Snaha o odstranění přijímacích zkoušek a jejich nahrazení maturitní zkouškou je zcela pochopitelná, ale přesto zůstává přijímací řízení výsostnou záležitostí vysokých škol a neměla by se žádná jeho část přesouvat na půdu středních škol. Velkou část přijímacích zkoušek by totiž suplovaly nepovinné maturitní zkoušky, jejichž konání by však musely zajišťovat střední školy. (Např. pro zájemce o studium na lékařské fakultě by se jednalo o zkoušky z fyziky, chemie a biologie, pro zájemce o studium na uměleckých fakultách o zkoušku z dějin umění.) V praxi by to obnášelo přizpůsobit chod školy již v měsíci dubnu po dobu cca. dvou týdnů zabezpečení řádného průběhu písemných částí státem řízených zkoušek.


Minimální přínos

Považovat uzákoněné státní maturity – i sebelépe připravené – za přínos pro naši společnost by bylo jistě pošetilé. Jejich konání ani nezaručí vyšší úroveň středních škol, ani neposkytne dostatek informací o kvalitě vzdělávání na středních školách, ani nejspíš nezjednoduší přijímací řízení na vysoké školy. Pouze podstatně zatíží střední školy dalšími úkoly a naruší jejich chod, každoročně připraví školství o 165 milionů korun a maturantům zkomplikují celý závěr středoškolského studia. Na negativní bilanci státních maturit upozorňovala již v minulých letech řada odborníků, v únoru 2007 převzal Walter Bartoš petici požadující změnu koncepce maturitní zkoušky vypuštěním její společné části ze školského zákona, avšak politická posedlost státními maturitami zvítězila nad zdravým rozumem.