Státní maturity, tj. státem organizovaná část nového, již uzákoněného modelu maturitních zkoušek, jsou dlouhodobě podsouvány jako zázračný prostředek, který by měl navrátit středoškolskému vzdělání jeho někdejší úroveň. V souvislosti s tím jsme se stali svědky posedlosti po státních maturitách, tj. volání po centralizované kontrole středních škol, což je navíc podněcováno směsí sentimentu a intelektuální povýšenosti. To pak zcela odvádí pozornost od skutečnosti, že totiž ve školské politice došlo k pouhému zacílení na kvalitu třešniček na dortu, avšak samotná dortová podstata a její poživatelnost zůstala mimo zájem. Když tedy středoškolák zvládne po absolvování čtyř let studia složit zkoušku z minim tří předmětů, dostane se nám od státu záruky jeho kvalitního vzdělání. Pošetilé, ne?



Polemizovat o devalvaci maturit zajisté netřeba, začala již za socialismu. Avšak v prvé řadě nastalo znehodnocení řemesla, výuční list bez maturitního vysvědčení jakoby ztratil váhu a získání maturity, nikoli samotného vzdělání, se stalo všeobecnou metou. Vznik spousty nových středních škol v 90. letech byl již pouhým vyústěním. Nyní po dvaceti třiceti letech tohoto procesu by měla být provedena náprava. Vedle devalvovaných i nedevalvovaných maturitních vysvědčení mladšího data, vždy se jedná spíše o individuální případy, a vedle těch starých, ještě nedevalvovaných maturitních vysvědčení by se měla začít ve společnosti objevovat nová – s nálepkou státní garance. (Ta by měla být v podobě samostatné přílohy.) Platit samozřejmě budou rovnocenně všechna vysvědčení, neboť i starší typy jsou státem garantovány.

Vysvědčení o maturitní zkoušce je dokladem o stupni dosaženého vzdělání, k němuž se maturant dopracoval po minimálně čtyřech letech studia. Maturitní zkouška představuje tradičně spíše slavnostně pojímanou závěrečnou, shrnující prezentaci absolventa, k jejímuž hodnocení zajisté stačí stupně uspěl/neuspěl, tzn. dosáhl/nedosáhl daného stupně vzdělání. Vždyť v celém dalším životě absolventa tento doklad o ničem jiném nesvědčí. Na trhu práce budou vždy rozhodující aktuální schopnosti, než výsledky pět, deset či dvacet let staré maturitní zkoušky.

Stejně jako základní školy budou muset i střední školy začít vzdělávat podle vlastních osnov vypracovaných na podkladě státem vydaných dokumentů, čímž každá škola získá na jedinečnosti. Příprava studentů na jednotnou maturitní zkoušku by pak představovala směřování proti této tendenci a vyjadřovala by vlastně nedůvěru středním školám. Navíc hlavní smysl maturity – zkoušky dospělosti – spočívá v její společenské, iniciační funkci, o čemž svědčí maturitní plesy či stužkovací večírky a tabla maturitních tříd v ulicích měst. Povinností státu je proto zajistit, aby závěr studia nebyl narušován byrokratickými testovacími formalitami.

Samozřejmě je zapotřebí zavést určitá opatření k tomu, aby maturitní zkouška nesklouzla na úroveň trapné formality, jak bývá někdy označována. Pro tento účel však stačí kvalitně zpracované požadavky k maturitní zkoušce a namátková kontrola jejich plnění. Vždyť přece školy s nevalnou pověstí nejsou v žádném regionu tajemstvím, není proto důvod zatěžovat všechny školy několikatýdenním organizováním státních maturit. Jak vidno, vyřešit problém státních maturit by šlo elegantní cestou a při tom by nebylo třeba zatěžovat ani studenty ani školy ani rozpočet.