Už přes čtvrt století máme svobodné volby. A teprve řešíme, co je kampaň
Sotva začal úřad pro dohled nad stranickými financemi fungovat, upoutali jeho členové pozornost komentáři k rozjíždějící se volební kampani. Vyvolali tak reakce různého typu. Ať už šlo o inzerci zájmových skupin v tisku, knihy kandidátů, mítinky veřejných činitelů, svatbu politického lídra či komunikaci na sociálních sítích, společným jmenovatelem souhlasných i odmítavých názorů byla otázka, co vlastně je a co už není kampaň.
Letos oslavíme 28 let od událostí, které u nás vedly k obnovení svobodné politické soutěže. Ta se nejprve odehrávala jen na obecní a parlamentní úrovni, ale po zřízení krajů, vstupu do EU a zavedení přímé volby prezidenta chodíme k urnám skoro každý rok. Přestože jsme skoro pořád v předvolebním období, dlouho jsme jako země neřešili, co přesně je volební kampaní. Tak nějak se předpokládalo, že toto sousloví má objektivní význam, který každý chápe. V loňském roce parlament přijal legislativu, která má mimo jiné za úkol dostat kampaně pod nezávislý dohled. A brzy se ukázalo, že představy o tom, co všechno má nový úřad konkrétně hodnotit, se velmi liší. Jinými slovy se ukázalo, že vnímání toho, co je a co není kampaň, jsou rozličné.
Volební kampaň se v nejširším slova smyslu vede neustále. Čerstvě zvolený poslanec, který se poprvé chopí mikrofonu ve Sněmovně, hovoří s vědomím, že jeho slova můžou dolehnout k uším voličů, které nechce ztratit. Platí to o většině volených veřejných činitelů, ať už prohlašují, že žádnou kampaň nevedou, nebo že s ní počkají až na pověstnou „horkou“ fázi kampaně. S principem, že kampaň má pomyslné fáze o rostoucích teplotách, vlastně pracují i loni novelizované volební zákony. Volnost agitace postupně omezují. Zelený signál k jízdě bez limitů střídá oranžový stupeň, který do agitace vnáší finanční pravidla a zákaz anonymity. Červený signál přichází ve dnech před hlasováním, kdy musí platit rovný přístup k vyhrazeným plakátovacím plochám obcí, strany musejí zveřejnit všechny sponzory a úsudek voličů nesmí ovlivňovat průzkumy preferencí.
Zatímco červená naskočí na maják automaticky v pevně stanovené lhůtě, oranžová se rozsvěcuje dnem, kdy ve Sbírce zákonů vyjde rozhodnutí o vyhlášení voleb. V případě sněmovních voleb tento akt náleží prezidentovi republiky s kontrasignací premiéra. Z dříve symbolického úkonu, který měl hlavně uvést do pohybu příslušnou administrativní mašinerii, se nyní stal potenciálně silný politický nástroj. Volby musejí být ve sbírce vyhlášeny nejpozději 90 dní před otevřením hlasovacích místností. Kdy nejdříve je lze vyhlásit, zákon nestanovuje. Letošní volby oznámil prezident 171 dní předem. Prodloužil tak oranžovou fázi kampaně na skoro dvojnásobnou dobu, než zákon požaduje. Méně movitým stranám je to jedno, protože ty své omezené prostředky utratí až v týdnech před volbami. Uskupení s bohatým rozpočtem, která jsou zvyklá provozovat PR aktivity nepřetržitě, ale musejí ubrat plyn. Pokud by byly volby vyhlášeny v nejzazším termínu, měly by k dispozici průměrný limit milion korun denně. Takto ale musejí plánované aktivity seškrtat na polovic. Příklad viz zde.
Vedle časového hlediska zavedla volební legislativa i obsahové vymezení agitace. V době od vyhlášení voleb do jejich ukončení se za volební kampaň považuje jakákoliv propagace kandidující strany, hnutí či kandidáta nebo volební agitace v jejich prospěch či neprospěch, zejména veřejné oznámení určené na jejich podporu anebo sloužící v jejich prospěch, včetně jakékoliv doprovodné akce, za které se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata. Zákonodárce tedy označil za kampaň v podstatě jakoukoliv formu oslovování voličů, která stojí peníze.
Pravidla postrádají smysl, pokud je nikdo nevynucuje. Proto byla zřízena nová instituce, která má pravomoc dohledu. Sdílím obecnou skepsi k novým úřadům, ale nikdo nic lepšího nevymyslel ani u nás, ani ve velké většině demokratických zemí, které už svého volebního „watchdoga“ mají. Úřad je správním orgánem a musí popsané vymezení kampaně uplatňovat. Nemůže (někdy bohužel) stranám říct: dobrá, jsme přece lidi, tohle si do limitu nepočítejte. Je také v nelehké pozici, kdy má bez jakékoliv dosavadní výkladové praxe a s minimální oporou v soudních rozhodnutích (dřívější nálezy soudů se týkaly starých verzí zákona) aplikovat obecný princip na rozmanitou realitu volebních kampaní. Musí postupovat s vědomím, že příliš volným výkladem může nastavit precedens a otevřít prostor pro obcházení pravidel, současně musí ctít volnou politickou soutěž a svobodu projevu. Nakolik se mu to daří, může každý posoudit zde.
Vymezování hranic kampaně bude pravděpodobně běh na delší čas. Budou muset proběhnout několikery volby a pravděpodobně přijdou výkladové spory, které rozřeší soudy. Více než čtvrt století jsme byli zvyklí na agitace ve volném stylu, proto nová omezení přirozeně u některých budí obavy. Někdy emoce. Avšak do funkčního rejstříku institutů a pravidel demokratického vládnutí patří i pravidla férovosti kampaní a jejich transparentnosti.
Letos oslavíme 28 let od událostí, které u nás vedly k obnovení svobodné politické soutěže. Ta se nejprve odehrávala jen na obecní a parlamentní úrovni, ale po zřízení krajů, vstupu do EU a zavedení přímé volby prezidenta chodíme k urnám skoro každý rok. Přestože jsme skoro pořád v předvolebním období, dlouho jsme jako země neřešili, co přesně je volební kampaní. Tak nějak se předpokládalo, že toto sousloví má objektivní význam, který každý chápe. V loňském roce parlament přijal legislativu, která má mimo jiné za úkol dostat kampaně pod nezávislý dohled. A brzy se ukázalo, že představy o tom, co všechno má nový úřad konkrétně hodnotit, se velmi liší. Jinými slovy se ukázalo, že vnímání toho, co je a co není kampaň, jsou rozličné.
Volební kampaň se v nejširším slova smyslu vede neustále. Čerstvě zvolený poslanec, který se poprvé chopí mikrofonu ve Sněmovně, hovoří s vědomím, že jeho slova můžou dolehnout k uším voličů, které nechce ztratit. Platí to o většině volených veřejných činitelů, ať už prohlašují, že žádnou kampaň nevedou, nebo že s ní počkají až na pověstnou „horkou“ fázi kampaně. S principem, že kampaň má pomyslné fáze o rostoucích teplotách, vlastně pracují i loni novelizované volební zákony. Volnost agitace postupně omezují. Zelený signál k jízdě bez limitů střídá oranžový stupeň, který do agitace vnáší finanční pravidla a zákaz anonymity. Červený signál přichází ve dnech před hlasováním, kdy musí platit rovný přístup k vyhrazeným plakátovacím plochám obcí, strany musejí zveřejnit všechny sponzory a úsudek voličů nesmí ovlivňovat průzkumy preferencí.
Zatímco červená naskočí na maják automaticky v pevně stanovené lhůtě, oranžová se rozsvěcuje dnem, kdy ve Sbírce zákonů vyjde rozhodnutí o vyhlášení voleb. V případě sněmovních voleb tento akt náleží prezidentovi republiky s kontrasignací premiéra. Z dříve symbolického úkonu, který měl hlavně uvést do pohybu příslušnou administrativní mašinerii, se nyní stal potenciálně silný politický nástroj. Volby musejí být ve sbírce vyhlášeny nejpozději 90 dní před otevřením hlasovacích místností. Kdy nejdříve je lze vyhlásit, zákon nestanovuje. Letošní volby oznámil prezident 171 dní předem. Prodloužil tak oranžovou fázi kampaně na skoro dvojnásobnou dobu, než zákon požaduje. Méně movitým stranám je to jedno, protože ty své omezené prostředky utratí až v týdnech před volbami. Uskupení s bohatým rozpočtem, která jsou zvyklá provozovat PR aktivity nepřetržitě, ale musejí ubrat plyn. Pokud by byly volby vyhlášeny v nejzazším termínu, měly by k dispozici průměrný limit milion korun denně. Takto ale musejí plánované aktivity seškrtat na polovic. Příklad viz zde.
Vedle časového hlediska zavedla volební legislativa i obsahové vymezení agitace. V době od vyhlášení voleb do jejich ukončení se za volební kampaň považuje jakákoliv propagace kandidující strany, hnutí či kandidáta nebo volební agitace v jejich prospěch či neprospěch, zejména veřejné oznámení určené na jejich podporu anebo sloužící v jejich prospěch, včetně jakékoliv doprovodné akce, za které se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata. Zákonodárce tedy označil za kampaň v podstatě jakoukoliv formu oslovování voličů, která stojí peníze.
Pravidla postrádají smysl, pokud je nikdo nevynucuje. Proto byla zřízena nová instituce, která má pravomoc dohledu. Sdílím obecnou skepsi k novým úřadům, ale nikdo nic lepšího nevymyslel ani u nás, ani ve velké většině demokratických zemí, které už svého volebního „watchdoga“ mají. Úřad je správním orgánem a musí popsané vymezení kampaně uplatňovat. Nemůže (někdy bohužel) stranám říct: dobrá, jsme přece lidi, tohle si do limitu nepočítejte. Je také v nelehké pozici, kdy má bez jakékoliv dosavadní výkladové praxe a s minimální oporou v soudních rozhodnutích (dřívější nálezy soudů se týkaly starých verzí zákona) aplikovat obecný princip na rozmanitou realitu volebních kampaní. Musí postupovat s vědomím, že příliš volným výkladem může nastavit precedens a otevřít prostor pro obcházení pravidel, současně musí ctít volnou politickou soutěž a svobodu projevu. Nakolik se mu to daří, může každý posoudit zde.
Vymezování hranic kampaně bude pravděpodobně běh na delší čas. Budou muset proběhnout několikery volby a pravděpodobně přijdou výkladové spory, které rozřeší soudy. Více než čtvrt století jsme byli zvyklí na agitace ve volném stylu, proto nová omezení přirozeně u některých budí obavy. Někdy emoce. Avšak do funkčního rejstříku institutů a pravidel demokratického vládnutí patří i pravidla férovosti kampaní a jejich transparentnosti.