Urážet jiné národy po způsobu pana presidenta tím, že jejich členové jsou líní pracovat, je hloupé a ještě hloupější je pak opravovat to urážením dalších národů či jednotlivých lidí.

Snad by se ještě dala pochopit reminiscence na proslulý Eubulidův paradox týkající se básníka Epimenida o tom, že "všichni Kréťani jsou lháři" (již tehdy šlo o Řeky), jenže to by musel pan president dodat to, že také on je líný pracovat. Taková míra kritického myšlení (americký filosof Richar Paul provedl ve svých pracech toto rozlišení) mu ovšem chybí. Samotnou kritiku druhých lze označit za kverulaci. Kverulace z úst toho, kdo je na vrcholu politické moci, je ovšem bizarní a trapná.

Ve skutečnosti se do dluhové pasti dostává zákonitě společnost tehdy, když se rozbují korupce; korupce totiž již bezprostředně spotřebovává obrovské množství peněz na bohatnutí darebáků, když díky ní se pak dostávají k vlivu lemplové; lemplové pak kazí, co mohou. Avšak důsledky bývají ještě zhoubnější: především ti nejschopnější se na korupci odmítají podílet a z takové korupcí prolezlé společnosti prchají jinam, když se to jen trochu dá (za komunismu to bylo svízelné, takže leckdo přece jen zůstal). Většina pak, která tak vynikající schopnosti nemá, sledujíc korupci ztrácí důvěru ve stát a v důsledku toho volí některou z jiných únikových cest.

Bez důvěry totiž nelze vůbec nic. Ani rohlík si nelze koupit: když budu mít obavy z toho, že rohlík je otrávený, docela určitě si ho nekoupím, a když bude mít pekař obavy z toho, že mu podsouvám padělané peníze, peníze ode mě určitě nevezme.

Předně se takto státem oklamaní a zklamaní občané snaží vyhnout placení daní. Kromě toho ztrácejí chuť podnikat a díky tomu nezaměstnanost roste (žádná jiná cesta než rozvoj podnikání a podnikavosti ke snížení nezaměstnanosti dlouhodobě nevede). Avšak i ti, kteří zaměstnaní jsou, se skutečné práci též spíš vyhýbají či ji předstírají: přepadává je totiž zoufalství s tím, že zoufalství paralyzuje každou lidskou činnost. Tato paralýza vede nakonec i k tomu, že lidé se přestávají zajímat o věci veřejné (míním ovšem res publica a nikoliv VV) a odmítají chodit k volbám s tím, že moc si pak v klidu rozdělují darebáci. K moci se tak dostávají ti nejodpornější jedinci, kterými celý národ pohrdá, přičemž ti dále kradou a společnost se dál rozpadá. Dodat by se mělo snad ještě jen to, že ti, kteří si již nakradli dost a kteří obsadili poslanecké lavice či ministerská křesla, také pracovat již nebudou: vždyť přesně kvůli tomu, aby pracovat nemuseli, přece kradli či dělali horší věci. Díky tomu všemu pochopitelně státní dluh roste a politici začnou navrhovat zvyšování daní (levice) či šetření (pravice) jen na to, aby ti, kteří kradli před tím, měli ještě co krást dál. Tím celková resignace a rozklad společnosti vrcholí.

Mám za to, že přesně toto nastalo v Řecku a bohužel i u nás s tím, že takto zkažená společnost pak připomíná "národ blbců" navzdory tomu, že "národem blbců" vůbec není.
http://payne.bigbloger.lidovky.cz/c/113665/Narod-blbcu.html

Je smutné, že představitelé politické moci něco takového vůbec nejsou schopni či ochotni pochopit. Bezesporu jsou mezi nimi i tací, kteří zatraceně přesně znají to, oč jde, a pouze toho cynicky zneužívají ve svůj vlastní prospěch. Ovšem obrovská část populace prostě naletěla rétorice a ideologii šířené po roce 1989 některými perestrojkovými lidmi, totiž že základem kapitalismu je soukromé vlastnictví; vlastnictví je jistě pro kapitalismus nutné, hlavně kvůli tomu, aby bylo chráněno potud, pokud je získáno poctivě (podle Johna Lockea je útok na soukromé vlastnictví prvním krokem v omezování dalších, klíčovějších práv). Jenže tvrdit, že privatizace majetku je východiskem a pro rozběh tržní společnosti stačí, bylo ďábelskou lží.
http://payne.bigbloger.lidovky.cz/c/120047/Zname-jiz-co-je-kapitalismus.html

V jedné ulici mohou být dvě hospody a soutěží v tom, která bude čepovat lepší pivo a lépe vařit; při tom mají oba hospodští všechno pouze pronajaté a v jejich vlastnictví není kromě registrace či licence nic. Neznám to, ale myslím si, že skoro žádná restaurace v Praze není ve vlastnictví toho, kdo ji provozuje.

Jde o to, že ještě něco daleko významnějšího než privatizace majetku je základem kapitalismu a že bez toho se výhody kapitalismu obracejí ve zkázu (mimochodem marxismus vyrostl z kritiky oné odvrácené stránky): tím je konkurence jednotlivých hráčů na trhu. Jistě je třeba vyhnout se monopolům či oligopolům, kartelovým dohodám a podobně. Avšak klíčové je, že platí určitá pravidla a všichni hrají podle nich. Jde o FAIR PLAY (je smutné, že v češtině postrádáme ekvivalentní výraz). Ovšem FAIR PLAY je věcí charakteru všech hráčů: není totiž FAIR PLAY to, že se nekrade pouze tehdy, když to někdo sleduje (jsou tací, kteří kradou vzácné pero i tehdy, když to sleduj díky kameře až miliarda lidí). Jen na základě FAIR PLAY s rovnými podmínkami pro všechny může kapitalismu fungovat a funguje přesně tam, kde se takové prostředí vytvořilo. Ostatně zakladatel politické ekonomie Adam Smith byl svou původní profesí morální filosof a jeho význam pro etiku zdůrazňuje mimo jiné i to, že jeho etické dílo (The Theory of Moral Sentiments) vydané 17 roků před Bohatstvím národů ovlivnilo již jeho vrstevníka Immanuela Kanta a mnoho dalších filosofů po něm. Když Adam Smith zmiňuje "neviditelnou ruku trhu" na dvou místech svého ekonomického díla, je v pozadí fairness coby předpoklad každého fungujícího trhu a kapitalismu obecně.

U nás a děláme všecko pro to, aby kapitalismus fungovat nemohl. Můžeme se dohadovat o tom, zda platí, co pronesl jeden z bratrů Mašínů, totiž že před dvaceti roky se u nás zhroutil socialismus a že zhroucený socialismu je to, co tu máme, či prostě jen, že se nám konečně podařilo dospět k perestrojce: perestrojkoví strůjci měli bezpochyby přesně takový záměr: rozkrást majetek a ty ubožáky na dně nechat, aby se podnikatelsky lopotili (ještě daleko zdařilejší podobou perestrojky je současná ruská společnost). Možná, že jde v českém případě o obojí. Jenže v Řecku i jinde jsou na tom snad ještě hůř, takže asi jde o velmi obecnou hrozbu pro každou kapitalistickou společnost. V každém případě je třeba, abychom pochopili jednoduchý a základní kapitalistický princip, princip povýtce morální povahy o tom, že prosperita vyrůstá pouze na předpokladu volné soutěže za stejných podmínek pro všechny hráče, a řídili se jím. Určitě tomu pak není tak, že národy jsou svou povahou více či méně líní pracovat či že chtějí jen popíjet pod cypřiši ouso.