Nutit nejctihodnějšího Sira Nicholase Wintona, aby ve věku sto pěti let letěl do Prahy a teprve zde po Řádu TGM z roku 1998 přijal i nejvyšší české státní vyznamenání Řád Bílého lva, je nevkusné samo o sobě. O co důstojnější by bylo předat mu je u něj doma, anebo na londýnské ambasádě. Český prezident se na poslední chvíli ještě přiživí na odlesku tohoto fascinujícího příběhu cizí lidskosti, ale ani tentokrát se nikdo neodváží sdělit nepohodlnou pravdu. Hrdinství Nicholase Wintona v roce 1939 totiž ze všeho nejvíce bylo zrcadlem zhroucení lidskosti a slušnosti české společnosti a státu po Mnichovu.

Ano, ta pravda je prostá a krutá. Kdyby Židům pomáhaly české úřady a organizace, Britský výbor na pomoc uprchlíkům v Československu (British Committee for Refugees in Czechoslovakia) by nikdy nemusel vzniknout. A ten poslední Wintonův vlak s dvě stě padesáti dětmi, který z Prahy odjel prvního září 1939, aby byl na hranicích Protektorátu zastaven a vrácen, by odjel mnohem dřív. Nikdo z dětí z tohoto vlaku válku nepřežil. Představuji si, jaké by to bylo, kdyby 28. října na Hradě něco takového zaznělo… Odpusťte, že jsme vás nezachránili.

Dnes už je neposkytnutí pomoci dokonce trestným činem, v zákoníku následujícím bezprostředně po mučení (§149 a 150 TZ). Ale v době, kdy dobrovolná kapitulace před nacismem zlomila páteř a smysl státu, přivedla ke zhroucení sebeúcty národa i obecné lidskosti jednotlivců, bylo jednoduché nevidět utrpení jiných. Bez činu se slovo národ stalo jen výmluvou pro přihlížení vraždění ostatních. Ulice i většinu redakcí ovládla lůza, politiku rasismus a slovní národovectví. I tak brilantní demokrat, jako byl Ferdinand Peroutka, napsal v té době větu, která ho měla později, kdy se sám stal exulantem, pronásledovat: „Lítost nesmí být jediným principem humanity.“ (článek Pryč s humanitou - a co potom?)

Kdyby poválečné Československo a jeho tehdejší prezident Edvard Beneš neměli špatné svědomí, musel Nicholas Winton dostat nejvyšší státní vyznamenání nejpozději v roce 1945. Nikdo však tehdy, stejně jako dnes, neměl zájem na otevření kruté pravdy o tom, že britské organizace a dobrovolníci v Praze (vedle Nicholase Wintona i Trevor Chadwick a Bill Barazetti) stáli od podzimu 1938 proti nedemokratickým pořádkům a antisemitským zákonům tehdejšího Československa prakticky sami. Česká společnost by už konečně měla přiznat, že tito Britové ve své hrdinské snaze pomoci uniknout před smrtí alespoň židovským dětem, jednali proti vůli československých úřadů.

Rok 1939 je v české národní diskuzi vnímán a popisován jako selhání našich spojenců, Velké Británie a Francie. Jistě nejsou bez viny, ale ta nesmí zastírat hloubku a zločiny našeho vlastního selhání. A je výhradně naší chybou, že jsme si to dodnes nepřiznali. Teprve v porážce se pozná velikost jednotlivce i národa – a my jsme selhali. 5. října 1938 abdikoval Edvard Beneš na funkci prezidenta - a už o čtyři dny později vláda přijala „nařízení vlády č. 219 Sb., které „dočasně omezuje v živnostenském a jiném výdělečném podnikání německý a židovský živel“. 14. října vydaly nejdůležitější stavovské organizace českých právníků, lékařů, advokátů a notářů společné prohlášení, odvolávající se na, podle jejich názoru oprávněné, „mocné hnutí v lidu, které je namířeno proti židům“. Prohlášení požadovalo okamžitě omezit „účast židů v uvedených svobodných povoláních na takové procento, které odpovídá celkovému počtu obyvatelstva“. Velký demokrat Edvard Beneš proti ničemu z toho neprotestoval, mlčel - a 22. října v tichosti odjel do Londýna a později do Chicaga. Ještě před koncem roku musejí z univerzit odejít desítky židovských profesorů.

Nebylo mnoho těch, kdo si v takové době zachovali páteř. Jan Antonín Baťa odmítl požadavky svých dělníků na propouštění Židů, i když vyhrožovali stávkou. Cítil blížící se nebezpečí, a proto urychleně vysílal Židy na místa ve svých zahraničních pobočkách. Zachránil jim život. Přemysl Pitter se jako jeden z mála nebál veřejně vystupovat na obranu Židů už na podzim 1938 a odvážil se jich zastávat a podporovat i za okupace. Peroutka, Baťa, Pitter – není náhodou, že všichni tři po válce skončili v emigraci, vyštváni komunistickou lůzou.

V roce 1945 se československá politika a společnost, zdevastovány porážkou z roku 1939, ještě nestačily vzpamatovat a s tímto traumatem vyrovnat. Hledaly pomstu – ne rekonstrukci ideálu, na kterém Československo vzniklo. Znovu jenom rozvrátily samy sebe.

Sir Nicholas Winton si Řád Bílého lva určitě zaslouží. Zasloužil by si k němu ovšem i naši omluvu a přiznání pravdy o pošetilém a zbabělém chování československého státu a společnosti ve chvíli ponížení Druhé republiky. V březnu 1939 žilo na území našeho státu přes sto dvacet tisíc Židů. Jen asi třiceti tisícům z nich se podařilo emigrovat. Zavražděno bylo minimálně osmdesát tisíc Židů. A v roce 1952, pouhých sedm let po skončení holocaustu, když Gottwald potřeboval znovu zvednout „hněv lidu“, použil k tomu opět ten nejhnusnější antisemitismus. A na Pražský hrad byly doručovány desetitisíce rezolucí pracovních kolektivů, požadujících pro čtrnáct obviněných ve Slánského procesu „psovi psí smrt“.

Československý stát a společnost mohly a měly ve chvíli ohrožení zachránit desetitisíce životů. Osamělý jedinec, dnes Sir Nicholas Winton, jich za nás zachránil alespoň šest set šedesát devět… Odpusťte…

Opravník: Děkuji nickům Mojmír, Radim a Kuba za upozornění na školáckou chybu v křestním jménu Jana Antonína Bati. Omlouvám se za ni. Omylem jmenovaný Tomáš Baťa zemřel už v roce 1932. Autor