Zatímco ostatní středoevropské státy mohly i v době odklonu od demokracie, diktatur a porážek po mnoho desetiletí přežívat v rámci vlastní historické státnosti a svébytnosti, Československo tento „luxus jistoty“ nemělo. Vzniklo po první světové válce jako šance a příslib moderní občanské státnosti, překračující historická omezení jazykového národa.

V květnu 1945 ale takové „evropské“ Československo už nikdo nechtěl. Válka, spolu s ideovou omezeností politických elit Čechů a Slováků, tuto šanci zmařily. Z hrdého snu o demokracii, která měla pomoci překonat nacionalismus promíchaných etnik, zbyla jenom prázdná slupka znásilněné kolonie. Komunismus po druhé světové válce jen dokončil porážku československé demokracie, kterou nejvíce a smrtelně oslabili ti, kdo se v ní považovali za „národní“ demokraty.

Dva mýty československého komunismu

Komunismus by v mírových podmínkách fungující industriální společnosti nikdy nemohl zvítězit. Na to je příliš iracionální, rozdělující a díky své ideologické zátěži dokonale neschopný inovací. V podmínkách krize a konfliktu, při polarizaci diskuze a nárůstu strachu z neznámého ale kvete jakákoliv radikální zkratka. Od ztráty dominantní víry v Boha a posléze i v panovníka koncem 18. a začátkem 19. století je recept na zfanatizování masy lidí banálně jednoduchý. Vědecky znějící hantýrkou se vykreslí nepřítel a vysvětlí kořeny domnělého nebo i skutečného traumatu. Výsledkem je, že nezbývá nic jiného než jít kupředu a bojovat za Nový začátek. Recept uchvátí především mladou generaci, která má dost „omylů“ svých rodičů. „Vědecky“ odůvodněný boj je přece o tolik lákavější než nudná dřina postupného měnění věcí… A vědecky odůvodněný ráj je navíc už za nejbližším rohem. Třídní boj, rasová čistota, odsun nebo vraždění jinak mluvících – všechno dovoleno.

V rozhodujícím roce 1945 se Moskva stala pro většinu české společnosti nekriticky obdivovaným mýtickým bohatýrem-osvoboditelem. Vytvořil se tak obraz, který měl se skutečností málo společného. Stejně nereálná byla víra v ještě jeden nový začátek Československa. Všichni si mysleli, že jen poopraví domnělé chyby roku 1918. Odsun, znárodnění, rozdělení půdy – to všechno bylo chápáno jako odstraňování křivd minulosti a pohyb k větší spravedlnosti. Jenomže stát je i historická zodpovědnost, formovaná a daná jednou za několik století - a podobné kutilství mělo pro něj a pro demokracii ty nejtragičtější důsledky. Podobně naivní a nezodpovědní byli později i polistopadoví politici, spěchající opravit domnělé omyly historie rozdělením Československa v roce 1992.

Ve světle neúspěchů všech těchto oprav se stále více vynořuje skutečná česká otázka, zda největší chybou posledního století nebylo už rozbití mocného a fungujícího středoevropského soustátí v roce 1918 – namísto jeho pracné demokratizace. Rakousko-Uhersko, byť považováno za „žalář národů“, bylo totiž ve všech směrech otevřenější a schopnější rozvoje než komunistická diktatura, která na části jeho území později více než čtyřicet let ve jménu etnické modernizace vládla.

Československý komunismus – později nelogicky upravený na český a slovenský - lze proto vnímat jako projev hluboké nejistoty vlastní identity. Čeští a slovenští čelní komunisté nebyli nikdy primárně československými vlastenci nebo státotvornými občany. Poblouzněni ideologií hlásající věčnou spravedlnost a blízkostí „sovětským soudruhům“ se dobrovolně stali otrockými vykonavateli příkazů cizí moci. Ve jménu snu o novém světovém řádu se tak dopouštěli vlastizrady. To, co bylo v době míru jenom hospodsko-kavárenským sněním o světové proletářské revoluci, se za války se sovětskou podporou a velením změnilo nejenom v kata demokracie – ale i vlastní země.

Československo válku prohrálo

Možnost demokratického Československa se rozpadla a skončila už s podzimem roku 1938. Mravní a politická obludnost Druhé republiky pak byla pouhou předehrou politické nicoty českomoravského Protektorátu a Slovenského štátu, bezprostředně vystřídaných protektorátem stalinistického Sovětského svazu. Slovensko oslavovalo „národní samostatnost“ - neoddělitelnou v té chvíli od nacismu - a hned v září 1939 se servilně zúčastnilo hitlerovsko- sovětské agrese proti Polsku. Přes tisíc zajatých polských vojáků předala armáda Slovenské štátu wehrmachtu. Skoro dvě stovky dalších pak sovětské NKVD. Podle dostupných informací ani jeden z nich sovětské lágry nepřežil. Antisemitské kampaně, nahnání desítek tisíc Židů do koncentráků i arizaci židovského majetku ponechali slovenští i čeští komunisté bez reakce. Mnozí z těch slovenských, včetně pozdějšího „normalizátora“ po roce 1968 a až do roku 1989 československého prezidenta Gustáva Husáka, ještě v roce 1944 horovali ne za obnovení Československa, ale za připojení k Sovětskému svazu.

Výsledek války znamenal definitivní konec snu o politickém ne-etnickém „československém“ národu a demokratické republice.

Namísto státotvorné politiky hodnot zvítězilo krátkozraké politikaření primitivní etnické zloby převlečené za „národní politiku a zájem“. Edvard Beneš ke konci světové války ve všech ohledech ustoupil tlaku stalinského diktátu. Bezprostředně po válce zlikvidoval londýnské ministerstvo obrany a propustil velkou část skupiny loajálních československých nekomunistických generálů a vyšších důstojníků, kteří vytvořili a vedli západní odboj, zpravodajskou službu i armádu.

Místo o ně se opřel o komunistickou rezidenturu v československých jednotkách v Sovětském svazu, legitimizovanou v Moskvě a pod sovětským nátlakem napsaným Košickým vládním programem. Bez odporu odevzdal komunistům i řízení ministerstva vnitra a zpravodajských služeb. Už od května pětačtyřicet – a ne až od února 48 - měly jak československá armáda, tak i složky bezpečnosti stabilní strukturu sovětských vojenských „poradců“. Demokracie už s koncem války přestala být cílem.

Než diskutovat s demokraty, raději s „napravenými fašisty“

Sovětské diktatuře zcela podřízená rezidentura uvnitř velení československé armády dokázala pod ochranou prezidenta v květnové euforii roku 1945 i zdánlivě nemožné. Bez jakékoliv parlamentní či jiné demokratické kontroly uměle zdržela návrat Sověty nekontrolovaných a „neprověřených“ jednotek ze Západu. Československé jednotky se nesměly zúčastnit osvobození hlavního města. Jejich velitelé poslechli. Jaký rozdíl od divize francouzského generála Leclerca, který proti explicitnímu rozkazu generála Eisenhowera vyrazil na Paříž a vynutil tak její, z pohledu spojenců předčasné osvobození.

Československá obrněná brigáda zformovaná ve Velké Británii směla přijet na přehlídku do Prahy až jako poslední teprve po svolení sovětského velení – a ještě v létě 1945 byla rozpuštěna. Československé letecké jednotky britské RAF mohly domů až v srpnu. Sověty neprověřené oddíly vzniklé z domácího odboje byly rozptýleny mimo hlavní centra a rozředěny „partyzány“ a kádry Obranného zpravodajství. Do Prahy, Brna a Bratislavy byla naopak přesunuta nově vytvořená 4. divize (původně a až do května 4. brigáda), vzniklá teprve v únoru 45 většinou z důstojníků a vojáků bývalé fašistické Rychlé divize a dalších částí armády poraženého Slovenského štátu. Nemalý počet jejích důstojníků měl i vysoká nacistická vyznamenání z prvních let agresí proti Polsku a Sovětskému svazu. Jednotky 4. divize se pak od prvních dnů po konci války podílely na násilném vyhánění německého civilního obyvatelstva z Jihlavy, Svitav, Brna a na zavraždění dvou set padesáti šesti německých repatriantů na Švédských šancích u Přerova. V dalších měsících se účastnily i protižidovských „lidových“ bouřích a nuceného přesídlování Němců a Maďarů ze Slovenska.

Demokraticky smýšlející západní vojáky tak už v prvních dnech po osvobození nahradili lépe ovladatelní „napravení fašisté“. Pravda, řada z nich se v létě 1944 „rehabilitovala“ bojem ve Slovenském národním povstání, ale škraloup z minulosti se zahladit nedal. O to vydíratelnější a poslušnější byli vůči novým pánům – a o to bezohlednější při poválečných etnických čistkách. Armáda, jejíž povinností bylo bránit stát a jeho ústavní pořádek, zbavená okamžitě po válce nejstatečnějších a nejloajálnějších předválečných důstojníků, se stala poslušným nástrojem cizího diktátu ještě před květnem 1945.

Sovětská okupace tak bezprostředně nahradila okupaci nacistickou a českoslovenští komunisté jí a proti zájmům vlastní země od první chvíle poslušně sloužili. Zpochybňovat tento fakt ještě sedmdesát let po válce je nemravné. Argument nezpochybnitelného hrdinství sovětských vojáků při likvidaci hitlerovského režimu nemá s tragédií destrukce demokratického a svobodného státu u nás i v dalších obsazených zemích nic společného.

Pro úplnost je nutno dodat, že sovětské okupaci nesloužili, bohužel, jenom komunisté. Vláda i prezident hned v květnových dnech hodili přes palubu nejen armádu, ale i domácí odboj a Českou národní radu, které ještě před pár dny prezident sliboval podíl na moci. Stačilo, aby sovětský maršál Koněv v jednání se Zdeňkem Fierlingerem prohlásil, že jí nevěří… Vláda nechala bez reakce i rozsáhlé opevňovací práce Rudé armády na našem území, které skončily až po Postupimské konferenci. Stejně tak nereagovala na řádění jednotek sovětské armádní kontrarozvědky SMĚRŠ, která z našeho území odvlekla do sovětských lágrů, často za asistence Obranného zpravodajství československé armády, tisíce Rusů, Ukrajinců, Rusínů, ale i Slováků a Čechů.

Pověstný Únor 1948 tak nebyl okamžikem zlomu, za který je dodnes mnohými považován. Znamenal pouze krach jenom podmíněně nenásilné poválečné taktiky KSČ, která se po vlně kritiky v parlamentu v létě a na podzim 1947 začala obávat, že její dosavadní mocenské úspěchy nepřežijí příští volby. Už v létě 47 byl přijat totalitní zákon o SNB, který vylučoval jakoukoliv kontrolu nad tehdy již otevřeně protistátní činností komunistických struktur v bezpečnosti. V únoru 1948 rozhodly o puči pokyny Moskvy – a spolu s nimi i slabost a zbabělost prezidenta a politiků demokratických stran, všech těch, kdo se po květnu 1945 nedokázali vzepřít omezování demokracie. Československá politika i společnost zaplatily krutou daň čtyřiceti let totality za to, že po válce daly přednost etnické pomstě před demokracií.

Poučení totality

Komunismus byl a zůstává i v 21. století zdrojem konstantního napětí v české společnosti. Představme si fotbalistu, který sice má stejný dres jako ostatní spoluhráči, ale hraje podle vlastních pravidel a ve prospěch někoho jiného. Skupina komunistů, která se po letech exilu a indoktrinace vrátila v roce 1945 z Moskvy, se během několika měsíců obklopila milionem nových členů, zčásti prospěchářů a zčásti nadšených mladých lidí popálených válkou a skutečně věřících ve světlé zítřky a společnou práci pro vlast a blaho lidstva. V masové politické straně tato skupina opticky zmizela, ale sama zůstala zcela závislá na Moskvě. Stalinské čistky počátku 50. let, ve kterých byla řada jejích činitelů vězněna a několik i popraveno, na tom nic nezměnily. Naopak, loajalita těch ostatních ještě posílila.

Komunisté zlikvidovali hospodářství rozvinuté země, zničili na desítky let pohraničí včetně jeho hustě obydlených průmyslových oblastí, rozvrátili tradiční horizontální společenské vazby, vlastnická práva i zemědělství, školství a životní prostředí. Stejně tak zničili životy statisíců lidí. Ti nejvyšší podporovali ještě v sedmdesátých letech i genocidní plány vyvraždění až sedmdesáti procent Čechoslováků v případě útočné jaderné války Varšavského paktu proti západní Evropě.

Řada z nich, včetně vrahů, vlastizrádců a válečných zločinců, vydržela na vlivných postech až hluboko do 80 let. Nikdo z nich nebyl za spáchané zločiny potrestán. Z tohoto pohledu je celá nedávná debata o tom, které období komunistického režimu je možné nazvat diktaturou a pro které je údajně třeba hledat mírnější výraz, hluboce neinformovaná a nemravná. Vrah jistě nepřestává být vrahem ve chvíli, kdy přestal vraždit.

Nejhorším zločinem však bylo, že se komunistům podařilo přivlastnit si a reinterpretovat dějiny, poškodit ještě nehotovou národní identitu a vyrvat z ní vědomí kontinuity. Nejprve terorem a zastrašováním, později korumpováním poslušných poškodili na dlouhou dobu český národní rozvoj, víru ve společenství a občanské hodnoty slušnosti, v pravidla a spravedlnost. Tito lidé měli být potrestáni a jejich konání mělo být označeno za zločinné a nemravné. Komunistická strana Československa a všechny její následnické subjekty podobného jména měly být zakázány se stejným odůvodněním jako NSDAP v Německu v roce 1945. Zbývá otázka mravní. Neboť všichni komunisté byli zvýhodněni a všichni věděli o nerovnosti ne-komunistů, a věděli, anebo mohli vědět, o nespravedlnostech a zločinech, konaných i jejich jménem. Je obtížné předstírat, že se nic nestalo. Teprve označení viny otevírá možnost usmíření a nápravy.

Generace vyrůstající po roce 1945 a dominující v dnešní formálně demokratické politice je tím do velké míry stále pokřivená, ve smyslu ne-rovná. Podobně slepí a vůči Moskvě loajální následovníci KSČ zůstávají stále stejně antidemokratickým hnutím parazitujícím na parlamentní demokracii. Dá se očekávat, že v jakékoliv budoucí krizi se vždy spojí s nečeským řešením a mocí.

Otázkou je, zda nekomunistický zbytek společnosti bude mít v nadcházejících zkouškách dost času. Času, který dovolí vyrůst generacím zodpovědných občanů i politiků, kterým se konečně podaří uvést do života vizi moderního českého národa, jako „pevné, nepřetržené a nepřetržité souvislosti mezi minulostí, přítomností a budoucností“, tak jak národ definoval už Hubert Gordon Schauer v roce 1886.

Zatím to stále ještě neplatí. V poválečném Československu a v dnešním Česku obzvláště je nestrávená a nereflektovaná historie, bohužel, přítomností.

psáno pro www.hlidacipes.org
.