Sýrie, Libanon a Irák přestaly jako samostatné státy v dnešních hranicích fakticky existovat. Zbývá z nich už jenom území nikoho, jen prázdný prostor mezi Tureckem, Iránem a Saudskou Arábií. Překreslení mapy Blízkého východu se v tomto okamžiku zdá být už nevyhnutelné.

Státní hranice byly regionu vnucené po porážce osmanské říše v první světové válce velmocenským handrkováním Západu. Mechanismus dědičných monarchií, víceméně úspěšný v evropských podmínkách, měl stabilizovat roztříštěnou mozaiku kmenových a náboženských vztahů bez historie a potřeby státnosti. Bez koloniální nadvlády se ve většině regionu k moci nejprve dostaly vojenské režimy a umělé státy se pomalu začaly rozpadat. Libanon, Irák i Sýrie putují po stejné cestě k sebezničení.

V nové situaci nahradí staré státní hranice, pokud budeme mít štěstí, dohoda mezi třemi regionálními mocnostmi - anebo nekonečné lokální násilnosti se stále pravděpodobnější možností vypuknutí rozsáhlého konfliktu mezi šíity a sunnity. Pokud k němu dojde, v každém případě to bude znamenat masové vyhánění, další miliony uprchlíků, přesídlování obyvatelstva - a genocidu.

Vojenská porážka nebo alespoň zásadní oslabení nejednotné protiasadovské opozice v Sýrii, pro které se rozhodly Rusko a Irán, neobnoví jednotný syrský stát, stejně jako oslabení a následné rozbití struktur takzvaného Islámského státu. To podstatné se odehraje až potom. Turecko a Irán se v každém případě zbaví západního vlivu v regionu, který vždy považovaly za svoji mocenskou sféru – a použijí k tomu služby putinovského Ruska, které ve své protizápadní zášti na Blízkém východě skončí jako žoldnéř v cizích službách. Z ruské strany jde o mimořádně riskantní, ale promyšlenou hru, jejíž cíl i smysl je jen součástí primárního strategického cíle Ruska – oslabení a rozkladu Evropské unie.

Ruská intervence a rozdmýchávání blízkovýchodní krize jsou načasovány přesně do „okna bezmoci“, jak srbský válečný zločinec a prezident Slobodan Miloševič nazýval už v devadesátých letech období, kdy je americká zahraniční politika s ohledem na prezidentské volby pravidelně paralyzována obdobím nerozhodnosti. Rok před volbami a rok po nich se žádný americký prezident neodváží k žádnému razantnímu kroku ve světové politice, natož k nasazení ozbrojených sil USA v zahraničí. Rusko i jeho dočasní spojenci sázejí na to, že pro příští nejméně dva roky nebudou Spojené státy schopné hrát na Blízkém východě významnější roli. Evropa není v regionu vnímána jako žádná síla - a minimálně na stejné období bude navíc paralyzována dopady takzvané uprchlické krize. Pro změnu statu quo na Blízkém východě se lepší příležitost nemusí objevit dalších několik desetiletí.

Expanzivnost Ruska vychází z paranoidní nedůvěry v demokracii a touhy obnovit imperiální moc za každou cenu. Americký psycholog Robert J.Lifton popsal již před více než deseti lety psychickou poruchu, která se může rozvinout u některých vůdců států s jadernými zbraněmi, kterou přiléhavě nazval „syndrom supervelmoci“. Vede k paranoidnímu vnímání skutečnosti, polarizaci postojů, pocitu osobní nadřazenosti, vůdce se postupně ztotožňuje se státem a nakonec u něj převládne přesvědčení o nevyhnutelnosti konečného střetu mezi imaginárními silami dobra a zla. Podvědomou snahou stárnoucího muže (bez dosahu vlivu institucionální, veřejné či rodinné reflexe a kontroly) je potom při pocitu vlastní jedinečnosti, neomylnosti a všemocnosti podvědomá snaha konflikty urychlovat a vyhrocovat – i za cenu sebezničení.

Cílem Putina, který osobně do puntíku naplňuje popis této destruktivní diagnózy, ovšem není zničit Evropu, ale demontovat Evropskou unii - se všemi jejími pro ruské hegemonické plány nebezpečnými pokusy institucionalizovat úspěšnou nadnárodní politickou i hospodářskou spolupráci. Imperialistické Rusko potřebuje uchovat Evropu znovu rozdrobených národních států jako dodavatele technologií a hlavního odběratele ruských surovin. Nejde tedy o to Evropu vojensky dobýt. Strategie hybridní agrese spoléhá také na to, že pokud by se podařilo nenapadnutelnými „demokratickými“ procesy demontovat koncept a instituce evropské integrace, Spojené státy se bez důvěryhodných evropských spojenců stáhnou do izolace.

Rusko k tomuto cíli v minulosti opakovaně testovalo, jak využít energetickou závislost Evropy na dodávkách ruské ropy a, především, ruského zemního plynu. Do stejné kategorie testování patří i dlouhodobé sledování reakce EU na diktaturu v Bělorusku, ruskou agresi proti Gruzii, provokace vojenského letectva poblíž hranic členských států EU, anebo okupaci části Ukrajiny.

Rusko navíc už také léta připravuje půdu pro oslabování evropské integrace financováním protievropských a extrémních nacionalistických seskupení v celé Evropě. Stejně tak podporuje přes síť „výzkumných“ a společenskovědných institucí, či konferencí, anebo prostřednictvím firem se státní účastí, stovky jednotlivců i skupin v celé Evropě – od komunistických, nacionalistických a protievropských stran a straniček po jednotlivé politické loutky typu Václava Klause či Miloše Zemana.

Teprve syrská občanská válka však otevřela možnost v krátkém čase vyhrotit vztahy mezi evropskými státy s pomocí vyvolávání paniky a nejistoty z masívních uprchlických vln, a s konečnou platností tak destabilizovat celek Evropské unie. Současný bezprecedentní pohyb stovek tisíc uprchlíků, směřující do Evropy z několika konfliktních zón najednou, přitom může představovat jenom předehru věcí mnohem horších.

Skutečné krize se však přibližují velmi rychle. Platnost třístranné dohody mezi Afgánistánem, Pákistánem a Iránem, která s pomocí UNHCR po dlouhá léta afgánského konfliktu zajišťovala bezpečné přežití téměř tří milionů afgánských uprchlíků v sousedních zemích, skončí během několika měsíců. Naděje, že všichni z nich budou souhlasit s repatriací zpět do země bez míru se rovná nule. Kam půjdou?

Oslabení moci tureckého prezidenta Erdogana ho po volbách může vyprovokovat k obsazení severní části Sýrie a vytvoření „nárazníkového pásma“, o kterém se mluví už několik měsíců. Prý se tak vytvoří „bezpečná zóna“, kam by se teoreticky mohli přemístit nejméně dva miliony uprchlíků z táborů v Turecku a Jordánsku. Kurdové, kteří v minulých měsících vybojovali velkou část tohoto území od Islámského státu, tomu nevěří, a pro jistotu sami „z bezpečnostních důvodů“ už teď vyhánějí arabské obyvatelstvo. Pokud Turecko obsadí ono „nárazníkové pásmo“, budou v rámci trvalého řešení naopak vyhnáni Kurdové. O neochotě Turecka a Řecka bránit v minulých měsících převaděčským mafiím v přesunech stovek tisíc uprchlíků do Evropy by se daly napsat špionážní thrillery.

Nemoudré vyhrocování palestinsko-izraelských vztahů, vyprovokované narůstajícím vlivem Hizballáhu a Iránu v Libanonu a Sýrii může snadno rozpoutat válečný konflikt a masové vyhánění Palestinců do západního Iráku, kde Jordánsko v tichosti uvažuje o zřízení své vlastní „nárazníkové zóny“.

Stojíme před možností podstatně závažnější uprchlické krize, směřující do Evropy, jejíž velká část přestává věřit sama sobě i evropské integraci. Česká republika je v tomto okamžiku slepá, hluchá, nespolupracující - a stále zbytečnější. Je to stát, který ještě nepochopil, že osamocen nemá šanci. Doba naivního dětství a výmluv z doby po roce 1989 skončila.

Simon McDonald, tajemník britského ministra zahraničí, prohlásil nedávno v listu Independent, že lidská práva už nejsou na jeho ministerstvu tak důležitá, jako v minulosti. Britská vláda manévruje v otázce referenda o vystoupení z Evropské unie. Francouzští představitelé navrhují odebrat České republice právo čerpat unijní fondy, pokud se odmítne zapojit do evropského řešení uprchlické krize. Německý i polský postoj k českému odmítání solidarity se dá popsat pouze jako drsné rozčarování z pražské nemohoucnosti. Pokud se čeští politici včas nerozhlédnou, bude se v příštích krizích logicky jednat o nás bez nás.

A až uprchlická krize v Evropě udeří naplno, na kontinentě posílí populisté všech barev a oslabí demokratické instituce a svobody, obsadí ruská armáda další kus Ukrajiny. Na území Evropské unie nebude muset vjet jediný tank.

Psáno pro www.hlidacipes.org