Není dosud úplně jasné zda reforma zdravotnictví vedená pomocí poplatků měla přinést zdravotnictví  spíše polepšení  nebo  pouhé přilepšení.  Přilepšení v příjmech zdravotnických  zařízení  se oněmi dvěma až třemi procenty jaksi projevilo, polepšení v podmínkách a kvalitě zdravotní péče pro nemocné už méně čitelně a hlavně různě.

V době své instalace byly regulační poplatky k poctě svého iniciátora žertovně nazývány „julínkovným“ ač bylo od počátku zřejmé, že tam, kde je rozbíjena struktura a systém samy nic neuregulují a zůstanou pouze „přilepšovným“ příjmů pro zařízení veřejná i soukromá. Poplatky ve stávající destrukci systému přilepšují jak efektivitě, tak neefektivitě,   využívání  řádnému, neřádnému i mimořádnému, případně mimořádně neřádnému, a pochopitelně nic z podstatných problémů zdravotnictví neřeší. Spíše skutečné problémy zdravotnictví zastřely a staly se po několik let obtěžujícím tématem.

Nedávno deník Právo, a to už čtyři roky po instalaci poplatků, v článku redaktora Pergla ze  3.8.2012 správně rozpoznal, že není nikterak určeno, na co zdravotnická zařízení peníze z regulačních poplatků používají a že není mnohdy možné to ani zjistit. Je to v různých zařízeních různé. Nepochybně se liší využití „přilepšovného“ v nemocnicích a třeba u ambulantních specialistů či praktiků. Zejména ti si poplatky oblíbili a neradi by se jich vzdávali. Přitom celkově nejde o malé částky. Jen za loňský rok se vybralo na poplatcích ve zdravotnictví 5,5 miliardy korun.

„Zákon o veřejném zdravotním pojištění nestanovuje, na co přesně mohou zdravotnická zařízení vybrané poplatky použít,“ potvrdil v Právu Martin Plíšek, náměstek ministra zdravotnictví pro legislativu. „Zákon pouze říká, že regulační poplatek je příjmem zdravotnického zařízení, které ho vybere“. Zdravotní zařízení tedy podle zákona poplatky vybere a podle své úvahy je užije. Doufejme, že i ve prospěch pacientů, ať už přímo nebo nepřímo. Doufejme, že jejich vybírání není nadužíváno či zneužíváno. Kontroly však na to nejsou. Zdravotní ani přírodní zákony to nevyžadují.
Podíl soukromých výdajů domácností na zdravotnictví ve srovnání posledních let podle statistik roste, podíl rozpočtu státu a regionů se snižuje. Snižují se výběry pojistného a pojišťovny přitom více vydávají, ať už na spotřebu zdravotní či vlastní.  Skutečností tedy zůstává, že poplatky jsou vítaným přilepšením do rostoucích veřejných deficitů, ovšem i do soukromých a polosoukromých účtů.  Poplatky však samy o sobě pacienty ani zdravotníky, ovšem ani systém financování či případné nadužívání péče, nepolepšily. Poplatky nemají teď už jinou budoucnost než je dále postupně zvyšovat nebo zrušit a nahradit rozumnějšími řešeními. To se však teprve uvidí, až podle další nálady a tolerance společnosti k těmto a podobně pochybným reformním opatřením z několika let pravého vládnutí, které nás nebohé postihlo.