Mění se dobové kulisy, atmosféra zůstává...S použitím textu Jiřího Wolkera - Balada o očích topičových k převažující atmosféře dneška... Tak trochu se smutným až mrazivým humorem..

Utichly shoppingy, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí nás zděšených, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed volební místnosti naděje ničí,
voličů deset svůj mozek těžce popletlo,
čekajíc že hlasy jich změní se samy ve světlo.

"Voliči, ty člověče zmatený,
do urny hlas vhoď!"

Volič dnes, jak před lety dvaceti či pěti,
třesoucí se dlaní vhází svůj hlasy přec,
billboardy rudé modré trčí tu i letí,
vybrat je třeba nakonec.
A volič rukama, jež nad urnou ztuhly,
přikládá hlas jak do umrlčí truhly,
a že jen z voleb demokracie se rodí,
tak v každých vždycky jeden kus hlasu hodí,
a oči jeho zatím jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, a nejraděj nad stolem rodiny
v radostná očekávání se rozsvěcují.

"Sousede, ty občané státotvorný,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k volbám,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly."

Smějí se voliči, a ten náš s nimi
a uprostřed noci s hvězdami volebními
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že volič na svět přišel, aby opravdu volil.

A volič zas, jak před lety dvaceti či pěti,
jen těžší rukou otevírá obálku.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Volič očí květ v nadějné kusy
volí a neví snad o tom - spíš musí,
neboť volič vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima,
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli volič, ten člověk mozolnatý,
poznal těch dvacet či pět roků ve fabrice, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

"Voliči, vy občané demokratičtí,
slepí jsme - nevidíme!"

Sběhli se voliči
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu druhé noci
volební místnost otevřená.

"Voliči,
a muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou stranickou,
ranou demokratickou?
Proč volič tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?"

Neslyší volič, do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, voliči, vyrostlý nad těla zmučená sliby,
který se na sebe díváš, a sám vidíš chyby.

Volič je smrtelný,
politika živá,
Volič umírá,
naděje zpívá:
Demokracie má,
neplač!