Ani se to už nechce – komentovat politickou scénu dnešních dnů. Jednak bychom museli porušit kodex diskutujících, protože v něm je zákaz používat vulgární výrazy, jednak je to tak trochu dost ztráta času. Bez změny volebního systému se těch prohnilých, co bojují proti druhým prohnilým, nezbavíme.

Volby jsou totiž disciplínou, ve které jeden soupeř je dotován státními miliony, a případný nový má smůlu – rovné volební podmínky ani náhodou. Velká partaj je také stále tázána médii, bez ohledu na to, zda její představitelé mají co říct, zatímco ta mimoparlamentní ne. Její názory tak zaznít nemohou, nebo jen okrajově. Nemá tak nikdy šanci vyrůst. Je to jako bychom na olympiádu do Londýna vyslali už jen ty, co už nějakou olympiádu vyhráli, a novou krev na stadion nepustili. A pokud by pustili, běžci by startovali o dvacet metrů za předchozími vítězi, plavci by mohli skočit do vody, až ti předchozí vítězové uplavou první délku, a skokani do dálky by měli preferenční odrazové místo.

Naši zákonodárci zkrátka zařídili, že do voleb tak reálně mohou jít stále titíž lidé, protože do nich jdou stále tytéž partaje, které jsou navíc placeny z našich daní. Anebo soukromé podnikatelské projekty VV, což je druhá bída za hranou morální kocoviny. Tedy jinak řečeno – naše zákony udělaly z voleb boj peněz, nikoli programů a ideí. Kdo peníze má, může si volby dovolit, kdo je nemá, může být svatým Petrem, a přesto na volby může zapomenout. A kde jsou ty vize? Opět bych porušila kodex, kdybych to napsala tak, jak mne napadá –protože přesně tam jsou. Pak to tak vypadá – jedni prohnilí útočí na druhé prohnilé a hádají se, kdo kdy kradl více a kdo kdy méně, a jsou přesvědčeni, že ten, kdo kradl méně, by snad měl dostat naši důvěru…

Nikoho zatím nenapadlo, že by bylo dobře, aby tam byli lidé, co nekradou vůbec. Ale oni by tam přece byli, jenže nemají na tu volební kampaň, média je ignorují, a tak o nich voliči neví…

Ten začarovaný kruh je až tragikomický, kdyby to nebyla realita dnešních dnů. Ano, můžete namítnout, že je i pár slušných politiků. Jenže – nemůže být slušný politik, který přihlíží zlodějině - to je stejné, jako by kradl sám.

Francouzský film Prohnilí proti prohnilým byl svého času populárním, nicméně fiktivně vytvořeným příběhem. V České republice se stal realitou. A co my na to? Nic – protože bychom přece porušili kodex diskutujících.