S blížícími se krajskými a senátními volbami to zase začne. Chtějí či nechtějí ženy do politiky, kolik jich tam je, kolik jich tam asi bude a kolik jich tam býti má. Nic proti tomu, ale považuji to za velmi nesprávné téma. Měli bychom se spíše bavit o mužích v politice. Kam ji dovedli, co v ní předvádějí, a proč jim lidé této země přestali věřit i rozumět.

Debaty o ženách v politice totiž odvádějí pozornost od výše uvedeného podstatnějšího tématu – právě od diskuze „muži v politice“. Což se mužům v politice nepochybně hodí. Budou raději s úsměvem sledovat všechny ty televizní pořady Tah dámou a jiné, kde se budou tu ženy, tu muži, bavit o rovnoměrném zastoupení mužů a žen, a rozebírat role toho kterého pohlaví ve veřejném životě, a jak to ženy mají těžší či lehčí, a mnout si ruce – hlavně že se nemluví o výsledcích vládnutí víceméně výhradně mužského parlamentu a vlády za posledních dvacet let.

Tedy nehodlám zde připomínat takovou samozřejmost, že zastoupení mužů a žen v politice by mělo být obdobné, a než to politické subjekty pochopí, bylo by mravné je k tomu donutit. Připomenu však argument, který to podporuje – jednopohlavní parlament a jednopohlavní vlády nikdy nemohou správně řídit tuto zemi, protože nerozumí a nemohou vnímat polovinu jejich problémů. Navíc styl práce mužů je velmi odlišný od stylu práce žen. Nejlépe to snad vystihla Margaret Hilda Thatcherová ve svém známém výroku: „Chcete-li v politice, aby bylo něco řečeno, uložte to muži. Chcete-li, aby bylo něco uděláno, uložte to ženě.“ Není to bezvýjimečné, ale obecná platnost se tomu přiřknout dá – muži prostě mají na všechno dost času. Nebo to tak alespoň vypadám soudě podle nekonečných debat o ničem na půdě zákonodárného sboru.

A pak – to mužské ego! Jakoby praví chlapi stáli mimo politiku, a v poslaneckých lavicích a v Senátu defilovali muži, kteří to ego musí dohnat právě funkcí ve stranickém mundůru. Natřásání peří někdy totiž zcela zastíní myšlenku, kterou daný „kohout“ vlastně chce sdělit. Chci říct, že preferuje formu nad obsahem. Libují si být středem pozornosti, čím hrubší výrok, tím jsou na něj více pyšní, a tak se politika v podání mužů stává přehlídkou gest a siláckých prohlášení namísto skutečné politické práce. Navíc jsou si vědomi toho, že moc a vliv je pro některé ženy afrodiziakum, a protože nic jiného nabídnout nemohou, touží nabízet právě toto – politickou funkci. Zvyšuje jejich přitažlivost a dodává jim sebevědomí, kterého se jim často jinak nedostává. A zde je nutno zatnout kritickou poznámku do našich řad – dámy, skutečně je poltická funkce nad přirozený sexappeal?

Zkrátka – ženy v trysku století udělaly neskutečný krok vpřed. Získaly volební právo (k mému šoku ve Švýcarsku až v roce 1971), staly se ekonomicky nezávislé, mají většinou v ruce kvalitu partnerského vztahu a této pozice si jsou velmi dobře vědomy. Nezneužívají jí, ale po mnoha letech plně využívají. Z rozvodů se dnes hroutí více muži, autoritou pro děti se stávají více matky, a muži jsou bezradní i z toho, že jejich role živitele definitivně padla na oltář dějin. Muž, který dříve hrál první housle tím, že, obrazně řečeno, dokázal ulovit mamuta, překvapeně kouká při příchodu domů, že mamuta si už ulovila sama manželka, a dokonce už ho vaří s brusinkovou omáčkou. Tedy zatímco role muže zůstala v podstatě století neměnná, ženy pozvolna, ale zcela evidentně, tlačí společnost zpět k matriarchátu.

Až na jednu výjimku – a tou je právě politika. Tady je dam poskrovnu, a muži dělají všechno proto, aby to tak zůstalo. Jednak tím, že vytvářejí v politice tak nepřátelskou, vulgární a konfliktní atmosféru, že tam žádná rozumná žena z pudu sebezáchovy nezamíří (to raději bude lovit toto mamuta), a i kdyby se k tomu odhodlala, síto stranických primárek ji tam většinou nepustí. Nebo jen tak, aby se neřeklo.

A proč to muži dělají? Inu proto, že je to jediná oblast, kde ještě mohou mít pocit, že to mají pevně v rukou. Ale jenom pocit. Politik je dnes člověk bez autority, vážnosti a váženosti. A díky tomu, že máme politickou reprezentaci víceméně jednopohlavní, není možné to skutečně svést na nikoho jiného, než na muže samotné. Je jejich chybou, že se této nevděčné role sami ujali, stejně jako je chybou domnívat se, že bez ženského korektivu mohou být úspěšní. Nemohou. To proto, že ani společnost není jen mužská, a že skutečná objektivní politika a její výstupy se bez žen prostě neobejdou.

Zkrátka muži se mohou stát chlapy jen po boku žen – a protože ženy skutečně v politice scházejí, nemohou být ani muži v politice tím, čím by být měli – sebevědomými, nikoli teatrálními, osobnostmi. Chci tím říci, že až budou mít pánové v politice vedle sebe v obdobném počtu ženy, až potom mají šanci stát se skutečnými politiky. Dnes jsou to muži, kteří si na politiku jenom hrají, a protože jim schází pohled a názor od poloviny národa, nemohou ji nikdy dělat dobře. A občsné výjimky, které se objeví, na tom nemohou nic změnit, protože jak víme, výjimka pouze potvrzuje pravidlo.

Závěrem uvedu větu, kterou by, paradoxně, vyslovovaly na půdě sněmovny a senátu určitě častěji ženy – „Proboha, mlč už, a k věci!“