Jsem aktivní občan. Vždy volím, a to i když výběr není nic extra, čas od času i kandiduji.

Do zastupitelstva města, do zastupitelstva kraje. Kdysi jsem zažila i několikaměsíční exkurzi do vyšší politiky. V průběhu dvaceti let jsem se setkala osobně s řadou politiků – po boku Klause jsem dělala kampaň v roce 1990, se Špidlou debatovala o filozofii, se Zemanem o novinářích, s Topolánkem si psala o krachu jedné teplárenské firmy, poobědvala s britskou velvyslankyní, potkala řadu poslanců a senátorů, I Janu Bobošíkovou, Stanislava Grosse, Tomio Okamuru – a z žádného z nich se na zadek neposadila. Někteří byli velmi zajímaví lidé, s nimiž stálo za to strávit čas, jiné bych raději nepotkala, protože to byl intelektuální šok. Své názory otevřeně sděluji, píši a prosazuji celá léta. To vše vedle docela náročné profese. A v prostředí, kde se často názor neodpouští. Někdy bych raději, jako Lucie Bílá, háčkovala – protože to taky umím.

Jako aktivní občan ale sleduji bedlivě prezidentské volby, a kdybych nebyla právnička, ale psycholožka, byl by to asi výživný studijní materiál. Ale psycholožka nejsem, tak se musím spolehnout jen na svůj úsudek, dojem, dostupné informace a intuici danou těmi všemi vlastními zkušenostmi.

A tak jsem šla do svého nitra a ptala se – komu ten hlas vlastně nakonec dám, když vždy volím, a při prvním pohledu jsem teď měla pocit, že není koho?
Moje telegrafické závěry.
Jana Bobošíková – prázdný obal povrchní dámy
Jiří Dienstbier – bohužel předčasná kandidatura
Karel Schwarzenberg – bohužel pozdní kandidatura
Táňa Fischerová – nejkrásnější tvář i duše, které to prostě nemůžeme udělat
Vladimír Franz – nejorginálnější tvář, což zase naší zemi nemůžeme udělat
Jan Fischer – postupně těžká deziluze z viditelné pýchy a hrané role
Přemysl Sobotka – přes modrou stranu bezbarvá nuda
Zuzana Roithová – skvělá, ale velmi nenápadná
Miloš Zeman - viditelně nejzkušenější - stačí to?

Bude muset. Sledovala jsem televizní duel dvou hlavních favoritů. Dokonce jsem si některé části dodatečně pustila. A kladla jsem na misku vah svou voličskou odpovědnost. Z toho, co je k mání. A k mému úžasu mne to dovedlo k Miloši Zemanovi. Uměla bych najít sice několik důvodů, proč on ne, ale více se jim našla, proč právě on ano. Jeden jsem už napsala. Zažil vzestup i pád, obdiv i zradu vlastních lidí – což jsou cenné zkušenosti, které vás naučí obezřetnosti k okolí (kterou podcenil a je mu v tomto směru jistě co vytknout). Je velmi inteligentní, sečtělý a brilantní rétorik. Taky hrubián – ovšem v době, kdy je občas nutné poslat někoho někam, abychom jako země obstáli, to bude cenná vlastnost. Svou osobnost nemusí hrát – nepotřebuje školitele gest a slov, image je mu ukradené. Je sám sebou – někoho to sice irituje, ale někoho nadchne. A kdyby Merkelová moc vyskakovala? Usadí ji jako nikdo. V kruhu evropských státníků by to byl on, kdo by seděl uprostřed, kouřil doutník a bavil ostatní prezidenty, kteří by se chechtali jeho bonmotům. Při této představě mi došlo, že takového prezidenta typově chci. Kdo se z nikoho neposadí na zadek, kdo k mému překvapení vládne skvělou angličtinou a umí v ní i vtipkovat, kdo se skoro stále usmívá, kdo není křečovitý, nemáchá rukama, a kdo ví, že politika je prostě džungle, a jde jen o to, aby se to nevymklo… A kdo má přečtenou českou politickou scénu od devadesátých let, a proto umí politiky pěkně sejmout.

Protože pokud je tady někdo, z koho budou mít partajníci lufta, není to bohužel úředník Fischer (kterého musí učit vypadat sebevědomě), ale silný Zeman, který politiky postaví do latě. Bude-li chtít. Protože je zná jako své boty.

Zažila jsem intuitivní pocit, že bych to těm současným politikům přála – Zemana v čele státu, Zemana, který je má přečtené do morku kostí, a na kterého si jen tak nepřijdou. Přála bych ho i Merkelové a všem těm velkým evropským politikům, pro které jsme malá vzpurná země – protože Zeman si zapálí i tam, kdo je no smoking. Obrazně řečeno.

Churchill byl taky takový svéráz. A vyhrál válku. Válka sice nehrozí, ale v Evropě to vřít bude. A jako občan budu klidnější, bude-li tam za Česko jezdit zkušený a pro ostré slovo daleko nejdoucí hřmotný Zeman, než nervózní, imagemakery proškolený úředník Fischer. Politikem se nestane člověk za pár měsíců v čele úřednické vlády – v debatě to jasně bylo vidět. A prezident musí být především silný politik. Abychom se jako malá země neztratili. Aby za tuto zemi uměl někdo pořádně zařvat.

A pro ty, kteří bez respektu k jinému názoru zatracují tu toho, tu onoho příznivce kteréhokoli z kandidátů:

Za prve – nejsem příznivkyně Miloše Zemana, ale mám ráda svou zemi, a chci, aby za ni kopal někdo takový, kdo se nedá, a z koho si naši politikové nebudou dělat srandu.

Za druhé – nejsme prezidentský stát, prezident především reprezentuje, a nemůže proto ani moc udělat, ani moc pokazit. Musí být ale především silná osobnost, která se nedá. Takový český Churchill dnešních dnů.

A za třetí, než se ve svém okolí pohádáte, proč volíte toho či onoho – nakonec všichni kandidáti mají v podstatě štěstí, že nekandiduje Karel Gott. Všechna debata by byla zbytečná, protože český národ by ho stoprocentně zvolil. Protože mezi „Bohem“ a kýmkoli je volba jasná.