Moc je nepochybně nejúčinnější afrodiziakum. Jak jinak si vysvětlit, že mocní muži tak snadno mění své ženy za mladší modely?

Když si tak člověk brouzdá politickou krajinou, a zaměří se na soukromý život našich vrcholných představitelů, musí dojít k závěru, že moc je pro nás ženy největší afrodiziakum. Parafráze známého filmového názvu „sněženky a machři“ jak proto zcela na místě. Své partnerky vyměnila řada vrcholných politiků, a pokud je nevyměnila, přecházela, a to opakovaně, na červenou (Václav Klaus). A nejen to – často si na tom založila či podpořila svou image nebo své pošramocené ego. Svého času tak naše končiny šokoval Hejmův rozhovor s milenkou prezidenta Klause v magazínu seriózního deníku, a to do té míry, že od té doby se traduje, že tento rozhovor měl především zamaskovat spornou sexuální orientaci státníka. Zkrátka že milenka splnila úlohu zvanou mimikry. Od té doby se však objevilo více letušek, a tak tato fáma vyšuměla, protože jak je vidno, bývalý prezident má červenou na semaforu v podobě blonďatých a hlavně mladých dívek evidentně v oblibě.

A pak je tu řada dalších – Jiří Paroubek, Michal Hašek, Mirek Topolánek, údajně i Miroslav Kalousek, bývalý politik Michal Kocáb.…a nejnověji Petr Nečas, který kvůli lásce dokonce zahodil i svou léta budovanou politickou kariéru, bez které, patří se otevřeně dodat, by Jana Nagyová k němu stěží zahořela tak velmi svými city. Z této až překvapivě běžné praxe (dokonce i u věřících a křesťanské hodnoty vyznávajících politiků) vybočují mírně úsměvně dva lidé. Václav Havel, který byl obklopen ženami i před svou politickou kariérou, tedy přesněji řečeno byl jimi obklopen vždy, a Miloš Zeman, který si vzal mladou manželku preventivně hned na počátku své politické kariéry, aby ji pak nemusel měnit a komplikovat si život nějakým románkem. Raději objímal stromy než cosi blonďatého. Možná i proto, že je skutečně velkým hráčem, který si ego podobným způsobem dotvářet nemusí, a z něčeho podobného nelze podezřívat ani Václava Havla, ženami naopak obletovaného bez ohledu na funkce.

Ano, moc je účinné afrodiziakum, a natočit o tom film Milenky a machři, vystihující již názvem podstatu, by možná stálo za to. Až na detail – milostné scény by mohly být v některých případech spíše úsměvné či tragikomické než vzrušující, protože se sexy mozkem tak, aby se divákům vzrušením tajil dech, by si v postelové scéně neporadil ani Honza Hřebejk, a představa Petra Nečase jako vášnivého milence, toť výzva minimálně Janu Svěrákovi – ale možná by i ten dal raději opět přednost nějakým lahvím, ani by nemusely být vratné.

Ale při tom všem bych skončila optimisticky – lásky našich politiků jsou alespoň čistá člověčina. Ta trapnost „machrů“ provází stále spíše jejich politické počiny.