Nikdy bych ho nevolila. Většinou jsem s ním nesouhlasila. A pocit? Bude mi chybět.

Miloslav Ransdorf rozhodně nebyl neviditelný politik (narozdíl od většiny europoslanců, poslanců a senátorů). Bylo možné ho nechápat, ale nebylo možné ho přehlédnout. Občas jsem se mu usmívala, občas jsem nevěřícně zakroutila hlavou, někdy byla zdravě vytočená nad jeho názory...a někdy mi ho bylo líto. Jako politika bych ho nevolila - ale z neznámého důvodu mi přes to všechno na politické scéně bude scházet - možná právě pro ty všechny pocity. Nutil totiž ostatní (včetně mě) přemýšlet, polemizovat, nebo nahlédnout do knihy (má skutečně pravdu? - většinou měl), prostě vyvolával nějakou reakci. Oč to bylo lepší než nějaká leklá ryba, která ve sněmovně spí.

Jeho život ve vlastním světě byl životem muže mnohých znalosti, ovšem tak nějak nevyužitých... Ani chodící encyklopedie ale nemusí umět formulovat správná řešení. Co však Miloslav Ransdorf uměl vždy dobře nastavit byla výchozí fakta. Že je pak vykládal tak trochu po svém, respektive ve službách ideologie, kterou zastával, a které věřil (a které zůstal věrný, zatímco ostatní dříve spolusoudruzi se asimilovali do tzv. demokratických stran), mu budiž v tomto smyslu přičteno k dobru. Ne ten výklad, ale ta věrnost ideálům. Jakkoli chybným.

Byl politik s hlavou v oblacích, viditelně nepraktický člověk, velmi důvěřivý a tím zneužitelný člověk, a tipuji - velmi osamělý člověk. Pohyboval se v normálním světě jako slon v porcelánu... A když mu někdo řekl "Tento obraz je pravý", důvěřoval mu a koupil. Tak jak věřil ideologii socialismu, věřil v pravost uměleckých děl, i slovům o dobru, které jde konat do švýcarské banky. Naivní vědec s IQ génia, který podprůměrně selhával v běžných životních situacích. Což se velmi chytrým lidem stává poměrně často. Znala jsem člověka s IQ 156, který přemýšlel, do jakého obchodu si má jít koupit mléko, a pravidelně nechával auto na náměstí a přišel domů pěšky, aby pak auto hledal v garáži a alarmoval policii. Tak vidím Miloslava Ransdorfa.

Měl svůj svět, ve kterém v této době nikomu neškodil, i když současně pochybuji, že byl zejména v politice něčemu významnějšímu přínosem. I když.... Z veřejných peněz placený podivín, s neskutečným penzem znalostí, s neskutečným penzem naivity, ovšem v žádném případě nikoli nudný, vyvolával reakce. Jeho největší přínos, chceme-li tedy nějaký najít, je to už zmíněné - přinutil vás přemýšlet a ověřovat si fakta, přinutil vás polemizovat - minimálně u televize. Některý politik neumí ani to.

A tak nezbývá než opakovat větu z anotace - bude mi chybět pro všechno to dohromady, protože do toho politického panoptika tak nějak patřil, a co víc, tím, jaký byl, vyčníval. A je zvláštní, že přes jeho podivné kousky zejména z poslední doby necítíme pachuť něčeho přímo ničemného. Naopak - ničemnost můžeme cítit u úplně jiných typů, se vždy vyžehlenými košilemi, naučeným úsměvem a naučenými frázemi, kterými ani za deset minut neřeknou nic. Miloslav Ransdorf, málokdy upravený, věčně rozcuchaný a často zmuchlaný, nehrající si na nic, a přiznávající se bezelstně k tomu, co by jiný tajil, působil jako vyslanec z jiné planety, kde už ten socializmus mají, a diví se, že ho nevidí ještě kolem sebe. Nicméně - když promluvil, mělo to hlavu a patu - i když třeba se špatnými závěry (jde-li o politický názor). Ale pozor, ani to ne vždy. Občas se docela trefil.

Když jsem sledovala jeho poslední vystoupení, kterým vysvětloval nevysvětlitelné, jsem se navíc přistihla spíše při soucitu - soucitu s mužem, který přes rozsáhlé znalosti neuměl odhadnout lidi kolem sebe, a toho, co uměl, neuměl využít - pro sebe, nás, svou partaj. Paradoxní je, že tato partaj se přes všechny jeho kousky, dluhy a švýcarské banky za Miloslava Ransdorfa nemusí stydět. Tak to cítím. Byl svůj, a to ani u komunistu není hřích.

Osamělý střelec Miloslav Randsorf odešel z politické scény i života ze dne na den, a jsem přesvědčena, opět bez racionálních důvodů, jen intuitivně, že kdyby bylo nebe a peklo, mířil by přes onu ne zrovna nebi přátelskou ideologii spíše nahoru. A tam by si asi hluboce oddychl, koukl dolů na zem, a se svým nezaměnitelným úsměvem daným fyziognomií by se začetl do další knihy... Aby zase o kus více věděl. A možná by si ani nevšiml, že je v nebi, na které vlastně nikdy nevěřil.