Už mnoho let si připomínám 17. listopad potichu a sama. Zažila jsem ho a byly to úchvatné dny. Dnes mi na tomto datu vadí leccos a leckdo.

V listopadu 1989 jsem byla začínající studentkou práv v Praze. Takže není moc co dodávat. Vozila jsem revoluci na Moravu, a ve svém regionu jsem byla spolu s přáteli hybatelkou dění. Doma malá dcera, a nejistota, zda na demonstrace nepřijede nějaká bratrská pomoc, nebo že Štěpán (klid jeho duši, ať je ta duše kdekoli) nepovolá milice. Měli jsme strach i odvahu zároveň. Tedy byla jsem v tom až po uši - potkala se s Václavem Havlem, pak Václavem Klausem, Šimonem Pánkem, Václavem Malým, Milošem Zemanem...a řadou dalších osobností tehdejší politiky. Plakáty jsme malovali ručně, - nespali jsme, jeli na 1000 %.

Pak se děla řada věcí, které perfektně popsal Karel Kryl v písni Demokracie. A studenti začali říkat, že revoluce jim byla ukradena. Bez ohledu na to, že v listopadu 1989 skutečně padl totalitní režim, kterého jsme už pro jeho trapnost měli plné zuby, je to vlastně pravda. A cítila jsem se velmi brzy taky "okradená".
Jak ve státě, tak v mém rodném městě, začali vylézat ti, co do té doby zbaběle čekali, jak to celé dopadne, a až my v první linii, unaveni a vyčerpáni dobou, vyklidíme pole pro jejich ekonomické a jiné zájmy. My se starali o to, aby do volených orgánů přišli noví lidé, aby volby proběhly bez falšování, byli jsme v komisích, a ti druzí o to, co z toho budou mít a co zprivatizují. Nebo se starali o to, aby jejich svazky zmizely, a tak dále a tak dále. A ještě nám u toho klepali na rameno - jak jsme to dobře zvládli. Takže pochopitelně přišlo rozčarování. Chyby začal dělat Havel, a ti ostatní začali bojovat o moc. Začaly vznikat strany, kde nic lidského nebylo nikomu cizí. A to trvá dodnes.

Střih.
Nejsem skeptik. Naopak. Jsem pozitivní člověk a nenapravitelná optimistka. Díky listopadu nejen já dělám práci, kterou jsem si vysnila, a mohu ji dělat svobodně. Mohu rozvíjet, co umím, posudky na mne nedávají žádné stranické sekretariáty. Nikam nemusím "vstúpiť", abych něčeho dosáhla.Takže jsem ráda, že to v listopadu 1989 prasklo - pro mne a mou generaci last minut. Abychom měli šanci normálně žít a dýchat. To ale neznamená, že nevidím tu druhou stránku věcí veřejných. Popsala jsem to v nejčtenějším blogu tohoto roku O zemi, v jaké nechci žít, a přesto v ní žiji. Soudě podle počtu čtenářů, jsem docela ťala do živého.

A proto nejsem zastáncem jakýchkoli pompézních, revolučních nebo patetických oslav právě 17. listopadu. Proč? Ještě zdaleka nejsme tam, kde bychom měli být. Naopak. Jako bychom si hodnot listopadu nevážili. Jako bychom mířili někam zpět. Do doby, kdy papír bude důležitější než člověk. Kdy velký bude důležitější než malý. Mocný důležitější než obyčejný. Gesta důležitější než realita. Obal důležitější než obsah.

Možná proto jsem intiutiivně zakotvila, pokud jde o můj obor, v samosprávě - setinu z toho, co si dovolí ti nahoře, si nedovolí starosta ani té nejmenší obce. Ale celorepublikově... Darmo mluvit....

Ne, 17. listopad nepatří dnešním studentům, jak se říká. Ti o tehdejší době neví nic, a vědět nemohou. A já jsem tomu ráda - nepřála bych jim zažívat to, co jsme museli my. Dnes není žádné hrdinství vykřikovat cokoli kdekoli - tehdy vyjít do ulic s cílem svrhnout režim bylo o ústa, existenci, vyhazov ze školy. Tedy o skutečné odvaze projevit názor a postoj. Dnes? Dnes je to legrace. Studenti se staví proti autoritám z mnoha důvodů - že se tím baví, že je to cool, že si zařádí, a občas skutečně, že jim o něco dobrého jde... a tak dále. Často je to ale revolta spíše "proti něčemu", ale marně hledáte "za co". Výjimky, protože i ty jsou, potvrzují pravidlo. Ale v žádném z těch případů jim nic nehrozí. Takže skutečně se nemohou vžít do listopadu 1989.

Tedy pokud 17- listopad někomu patří, tak tehdejším studentům, což znamená dnešní generaci čtyřicátníků až padesátníků. Tedy generaci mé. A jsme u druhé stránky oslav. Tito čtyřicátníci až padesátníci se dnes zákonitě musí křižovat, ať jsou věřící nebo ateisté, kdože všechno dnes zapaluje svíčky na Národní. Kdo si dovolí jménem listopadu "řvát" do mikrofonů fráze a hesla. A pak je tu nespočet těch, kteří ty svíčky zapalují proto, aby je u toho někdo vyfotil. Obdobně, jako tomu bylo za minulého režimu, kdy kladli soudruzi věnce u oslav Vítězného února.

Takže 17. listopad dnes slaví studenti, kteří ho neprožili, a znají ho jako kapitolu novodobého dějepisu, tedy generace, která nikdy nezažila opravdovou nesvobodu, pak novodobí kladeči věnců, protože se to tak nějak sluší, a pak toto datum zneužívají všichni, kdo chtějí revoltovat tak jaksi programově - kdykoli proti čemukoli. A sem tam osobnost, která listopad prožila, ale už jí tak trochu ujel vlak - tak se chce připomenout na nějakém tom náměstí. Je z toho zkrátka cítit prvoplán. A pak pár stovek lidí, kteří se snaží neztrácet naději.

My, co máme 17. listopad opravdu v srdci, zažili jsme ho, a jsme za něj vděčni, protože nám skutečně všem změnil životy, nic z toho výše popsaného nepotřebujeme. A dokonce nic z toho ani od politiků nečekáme. Nechceme. Vzpomínáme na toto datum v kruzích přátel, doma u kávy, bez pompy, patosu a frází. Vzpomínáme na plná náměstí, na krásnou, i když poměrně krátce trvající atmosféru občanské sounáležitosti, spojenectví, spiklenectví - která se pak ztratila a už se nevrátila.

Naštěstí se nevrátila ani totalita, což ovšem neznamená, že naše demokracie nemá vážné trhliny, a že tady nejsou snahy o to, jak nám zase dirigovat život, diktovat, co si máme myslet, a že si někdo sám osobuje rozhodovat, co jediné je a co není správné. Čím dál houšť - bohužel. Občanská sounáležitost a ochota diskutovat a příjímat jiné názory je nulová. A nejvíce tam, kde mají té demokracie nejvíce plnou pusu.

Takže tehdejší generace studentů, co to skutečně vybojovala, a patřím mezi ně, dnes zůstala se svými rodinami, se svými blízkými, nebo s přáteli, a na žádná náměstí, kde 17. listopadu listopadu zneužívá kde kdo ke kde čemu, prostě nešla. Je to svátek každého z nás, ryze osobní, ryze srdeční, nikoli politický. Proto jsme nechtěli vidět, kdo všechno zapaluje svíčky, a kdo všechno má listopad v ústech. Nechceme si ten den kazit dnešní politikou. Ale protože jsem demokrat, nikomu nezazlívám, pokud se družit šel. Já tu potřebu necítila. A je mi to i líto.

Otázka, která dnes byla na místě, byla tato:
Kde jsi byl ty, tví rodiče a tví přátelé v listopadové dny?
Protože podle odpovědi lze poznat, kdo má právo říct - 17. listopad je mým svátkem.
A jen ten, kdo slyšel na vlastní uši z úst Václava Malého "Gusto, je tady husto", ví, o čem byl 17. listopad. A je to nepřenosné.