A k tomu vytváří atmosféru strachu, aby se zastupitelé obcí a měst báli o čemkoli hlasovat. Stačí totiž jeden anonym, a mají na x let o zábavu postaráno, a s nimi celé jejich rodiny. A to už nemůže být náhoda.

Obecní samospráva má dlouhodobě nejvyšší důvěru občanů - kolem 80%. Zaslouženě. Je lidem nejblíž, a to, co provádí politikové tam nahoře, na to by si nedovolil nikdo v obcích a městech ani pomyslet. Starosta se totiž jednoho dne ráno probudí, a večer již starostou nemusí být. Rychlá smrt se tomu říká. Proto se setsakra snaží, aby neudělal žádné "boty".

Poslanec nebo senátor nemusí ani chodit "do práce", a koruny se mu sypou. Ti odvolatelní nejsou, a je problém zbavit se i špatného úředníka. O úrovni vyjadřování a kvalitě práce konkrétních jmen v politice nemluvě. Zkrátka lidé v obcích a městech vidí svým zastupitelům až do talíře, a i když se i mezi nimi sem tam také najdou "lumpové až zločinci", je to jev víceméně ojedinělý a velmi rychle odhalitelný.

Samospráva si zkrátka od roku 1990 vybudovala své pevné a sílné místo. Jenže právě tato síla a vliv samosprávy a starostů začíná vadit. Stát, jehož představitelé si k důvěře obcí a měst nemohou ani čichnout, se poslední léta snaží samosprávu svázat tak, aby samosprávou přestala být, a stala se novodobými národními výbory. A dělá to chytře a zákeřně.

Zahrnuje obce a města a jejich svazky vpravdě "šílenými" kontrolami dotací, a často je žádá zpět ze zcela stupidních důvodů - patrně pod heslem "Jen je nechte, ať se bojí... a prosí". Nebýt soudů, které pochopily zrůdnost této praxe, a začaly se za práva obcí jako samosprávy stavět ve svých rozhodnutích, řada z obcí přišla o miliony až desítky milionů, a ještě k tomu zaplatila nemravné penále. Stát rozsudků nedbá, a v této spanilé jízdě proti samosprávám, které se odváží cokoli dotačně budovat, pokračuje. Což způsobuje, že samospráva se začíná dotacím vyhýbat - takže "nečerpáme".

Stát si také dělá ze samosprávy prostřednictvím výkonu státní správy děvečku pro všechno. Státní správu vykonávají, respektive musí vykonávat, i nejmenší obce, a ta je často tak zatěžuje (když ne množstvím, tak specialitou), že na samu podstatu samosprávy málem nezbývá čas. O tom, zda na to dostávají obce od státu dost peněz, si můžeme nechat jen zdát.

Dozorový orgán - Ministerstvo vnitra - je rovněž tak trochu české specifikum. Státem placení úředníci kontrolují "samostatnou" samosprávu (!!!), která má základ v Ústavě, tedy úředníci jako zaměstnanci státu kontrolují občany volené zástupce, zda tu samosprávu vykonávají správně - což v překladu znamená "správně podle názoru ministerstva vnitra", tedy státu. Jehož názor ovšem není závazný - píší v každém podání. Jak by taky mohl - stát samosprávě nemůže diktovat. Přesto to nepřímo dělá, a dokonce dává samosprávu relativně často k soudu. Jak je to možné? Inu proto, že si to obce často nechají líbit. Opět zde musím složit hold soudcům, kteří se za obce staví v jejich samé podstatě, pokud stát zasahuje do jejich ústavních práv. Je ovšem smutné, že zdánlivě jasné věci musí u soudu vůbec končit.

Jako člověk, který se v samosprávě pohybuje a specializuje se na ni právě už od roku 1990, kdy byla znovuobnovena, a to nikoli teoreticky, ale prakticky, tvrdím, že nic z toho, co se dnes kolem obcí a měst děje, není náhoda. Je zde jasně identifikovatelná snaha dostat samosprávu opět do podřízenosti vůči státu, utahovat jí šrouby samostatnosti, a dělat z radnic novodobé národní výbory, které budou mít se samosprávou pramálo společného.

To nesmíme dopustit. Proč? Samospráva je dnes nejdůvěryhodnější veřejnou správou vůbec, a jednou z mála jistot občanů. Slyším-li, že jeden volební subjekt chce rušit kraje (aniž by je co nahradilo), už jen čekám, že se hned poté budou "násilně shora" vytvářet vesničky naše střediskové, a starostu budeme jmenovat rovněž shora.

Nesmíme proto samosprávu dát. Naopak - musí zesílit snaha jejího oddělení od státní správy, a hlavně z obcí a měst musí jít nahoru jasný hlas - státe a státní úředníci, nenecháme si diktovat vůbec nic. Nic. Chcete nás skandalizovat letitými vyšetřováními pseudokauz? Budeme chtít statisíce za pošramocené pověsti, omluvy a zaplatíte všechny naše advokáty. Abyste si příště rozmysleli zastupitele neprávem obvinit, a nechat je v tom léta žít. O odebírání samosprávy určením opatrovníka jen pro "podezření" z nějakého anonymního podání jako nejvyšším protiústavním "zvěrstvu" této doby nemluvě.

Silná samospráva je pro občany podstatnější než silný stát. A stát je naopak silnější, má-li silnou samosprávu - má se totiž o koho opřít, když je to potřeba. Jenže stát se sklonem k autoritativnímu řízení se silné samosprávy bojí. Má proč. Komunálními volbami totiž neprojde jen tak někdo. A kdyby se zavedl volební systém, že do zastupitelstev usednou lidé s nejvyšším matematickým počtem hlasů, byla by zastupitelstva silná jako žádné jiné orgány ve státě, protože by v nich seděli nejdůvěryhodnější lidé obcí a měst s přirozenou autoritou.

Žijeme tedy nepochybně v období, kdy se o silnou samosprávu svádí jasný boj. A nikdo jiný, než sama samospráva sobě tento boj nemůže vyhrát. Svým tlakem na nový zákon o obcích, na jiný volební systém do zastupitelstev, na podporu krajů (nebo namísto nich znovuobnovení okresů). Do té doby pak musí samospráva pohánět stát před soud všude tam, kde se stát snaží obce dusit, buzerovat, vydírat a jinak ovládat. Dokud máme nezávislé soudy, tak ty spory lze úspěšně vyhrávat.

Státu tím totiž dáme jasný vzkaz - samospráva je od slova spravovat se sama. A je to psáno v Ústavě, milý státe. Tak nám laskavě nediktuj, jak a co máme rozhodovat, a starej se o své problémy, s nimiž si evidentně nevíš rady, protože my, samospráva, víme, co chceme, a se svými problémy si poradíme nejlépe sama. Zkrátka chceme samosprávu tak, jak je v Ústavě. A úředníkům státu se zpovídat nebudeme, nebude-li k tomu vážný důvod, a bude-li naše jednání, slovy soudů, pochopitelné. Jak prosté.

Tedy nedejme samosprávu, protože jejím oslabováním začíná každá diktatura.