Odloučit dítě od matky, z prostředí domova, na které je zvyklé, a nařídit jeho převýchovu s cílem dosáhnout jeho lásky k otci, je týrání dítěte. A to je trestný čin.

Jako vnější pozorovatel příběhu dívky Alexie, která byla odebrána matce na převýchovu do krizového centra, a která má jít od července k otci, k němuž jít nechce, je mi zle. Bylo by mi zle, i kdyby její otec byl Bůh, a její máma harpie, co brání ve styku. Protože to není vůbec důležité. Důležité je, co jedenáctiletá dívenka, jedničkářka a hlavně stále malá holka, musí vydržet ve jménu údajné lásky otce k ní. Kdyby ji otec miloval, raději se jí na nějaký rok vzdá, a pak si k ní, k dospělé, cestu najde. Navíc je to děvče, které v tomto věku potřebuje hlavně mámu, ne otce, a pak ono vytržení z domova, od kamarádů, ze své školy... to mi prostě hlava nebere.

Tak jsem se začetla do oborné psychologické literatury. Co je to vlastně týrání dítěte.

A našla. Rozlišují se tři základní formy týrání dítěte, a to týrání fyzické, týrání psychické a týrání sexuální. Ta dvě jsou jasná.

Psychické týrání pak podle odborníků zahrnuje chování, jež má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a na jeho chování. Psychické týrání může mít formu mimo jiné NÁSILNÉ IZOLACE, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy má dítě stále pocit STRACHU.

Takže nám tu soud odsoudil jedenáctiletou Alexii vlastně k týrání, čímž toto týrání legalizoval. Cílem vytržení z domova, od kamarádů, ze své školy a hlavně od mámy, má být naučit malou Alexii přijímat otce, žijícího na Slovensku, a nejen to - má pak za ním odjet a žít s ním. Lásku však nelze přikázat. Láska buď je, nebo není, a nikdy se tento pocit nedá znásilňovat.

Navíc dívenka nemá jistotu ani v tom, že se k matce vůbec vrátí, a pokud, tak kdy. Schází tedy jakýkoli pevný bod, kterého by se mohla chytit. Byla tedy v těchto dnech nejen "zavřena" do krizového centra, ale byla ponechána v absolutní nejistotě, kdy se k mámě vrátí. Něco podobného by nemusel zvládnout ani dospělý.

"Soud dospěl k závěru, že je nyní předčasné rozhodovat o styku nezletilé s matkou od 1. července 2020. Z dokazování vyplynulo, že vztah nezletilé s otcem bude zapotřebí prohloubit."
Neuvěřitelné. Soudním rozsudkem nařizovat city může jen člověk bez citů... nebo bez dětí. Z dokazování to sice skutečně mohlo vyplynout. Ale ani to neopravňuje soud rozhodnout, aby se s dívkou nakládalo tak, jak se právě děje, protože se tím legitimizuje týrání.

Tento blog píši s vědomím, že neznám spis. Ale mám pocit, že ho ani znát nemusím. Postačí mi být máma a normálně uvažující člověk.

Vzpomínám si dobře, jak pro mne bylo utrpením ve 12 letech i to, že jsem se z vlastní vůle ocitla na pionýrském táboře. Po třech dnech mi došlo, že tam být nechci, a že to byla chyba. Chtěla jsem prostě domů. A to šlo jen o tři týdny "dovolené". Zdálo se mi to tehdy nekonečné. Představa, že by mne tehdy někdo zavřel proti mé vůli do nějakého krizového centra, nutil jít do jiné školy, sebral mi kamarády, mámu... myslím, že bych byla schopna si i ublížit. Ze zoufalství a z beznaděje.

Tedy pokus na Alexii vnímám jako naprosté selhání všeho, o čem právo má být. Nad právy otce a matky totiž vždy musí stát práva dítěte. Jakkoli vůči dospělým i nespravedlivá. Ale to dítě vždy musí dostat přednost. Žijeme-li ještě v civilizované zemi.

A pokud v ní žijeme, není možné akceptovat soudní rozsudky, které nařizují týrání dítěte.