07. 11.

Slepý chce vést slepce

Jiří David Přečteno 3495 krát Přidat komentář

Kruci, nechtěl jsem se pouštět do jakéhokoliv komentáře situace, kdy M.Topolánek kandiduje na zdejšího prezidenta. Ale čtu všude možně zároveň pro nepochopitelné komentáře, od lidi, jež jsem doposud považoval za soudné a bez ztráty paměti, a kteří tuto jeho kandidatůru vítají. To se tu všichni už opravdu zbláznili?! Jenom proto, že je to chlap, údajně s gulama (do pr...le co to je za stupidní, lidové "moudro"!?! Pokud jde snad o ubohou reflexi večírků ve vile u Berlusconiho, pak argument jeeště stupidnější!), že vypadá (vizuálně, svěží vánek, jak se náhle dozvídám) lépe a zdravěji než Zeman (jako doklad šance na jeho poražení, to je hodně smutná argumentační klasifikace "charakteru", asi jako o jeho přirozeném vůdcovství) a že se ho prý Babiš bude bát, neboť na sebe toho mnoho vědí ?! Co je to například za kvalitativní (názorově) úsudek, že si MT připnul na olympiádě v Číně odznak Tibetu a tim, že prý vyjadřil jaký je on ochránce lidských práv, které tím nadřazuje za ty ekonomické a pod.!? Co to je od Černínů za jiný, evidentně přeci hloupý argument, aby mu jeden z nich ( "nevěřící" Tomáš, senátor) podepsal kandidaturu, tím že jim (mu) slíbil, že Dalíka (nemá už ten náhodou koupenou vilu ve Francii?) z vězení nepropustí!? Bože, to je tady opravdu směšná (tragická) estráda na pokračování....a navíc vzkaz těm co volili pravici: další její diskreditace. Asi oslepli skrze svých 10 procent ve volbách a nevidoucí se upinají za dalším evidentním slepcem, ovšem se širokými rameny...stejně s ním padají v jámu...https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d6/Pieter_Bruegel_the_Elder_-_The_Parable_of_the_Blind_Leading_the_Blind_-_WGA3511.jpg

24. 10.

Nyní není teď, tak jako aktuální není současné

Jiří David Přečteno 906 krát Přidat komentář

Jeden z fragmentů naší vizuální scény, jenž je spjat s názory radikální mladé levice se sám považuje (pasuje) za předvoj aktuálního umění. Rád tak zvýrazňuje především srozumitelnost v umění, s kterou by propojoval svůj vliv na většinovou společnost. Snaží se tak formálně i obsahově mluvit jménem většiny, tedy pravděpodobně nejvíce jménem lidu, pracujících (jak se lze občas dočíst ve spřízněných periodikách), a neguje individualitu jednotlivce, kterého považuje za prefabrikovaného egoistu v postkapitalistické epoše. Chce tak jednoznačnou rehabilitaci umění, jako reálně humanistického, společenského a odpovědného. Pro výše zmíněnou oblast našeho umění, je tak asi zajímavé vytvářet nového člověka v duchu nových vizí budoucnosti. Tedy zřejmě většinového člověka, který by chápal svou sdílenou pospolitost na poli politiky, umění, filosofie a sociologie, a byl by schopen tuto sdílenou zkušenost přetavovat do nesobeckých a umělecky pochopitelných, nekomplikovaných vizí, kterými se bude celá nová společnost inspirovat. Utopie? Šance? Výzva? No, zkusme to dnes jednoduše a tudíž pochopitelně převést do naší současné politické reality, kterou by tak rádi mnozí ovlivňovali a za kterou vlastně mluví či by chtěli mluvit. Co tedy preferuje naše většinová veřejnost, čemu je ochotna porozumět, přijmout a co je pro ni už nesnesitelné, nesrozumitelné, a co je pro ni adekvátní? Ano, je to především jednoduchost formy i obsahu a její srozumitelnost. Nehledá ve složitosti svého bytí, příčí se jí jakákoliv snaha pochopit samu sebe. Vnímá se spíše jako dočasná entita, která si potřebuje především svůj krátký život užít. Najít si, po stále špatně honorované práci, aspoň svou porci zábavy, nebo jen sumu bezproblémového klidu. Do ničeho se tak zbytečně aktivně neplést. Zabezpečit své nejbližší a doufat, že veškerá nebezpečí prostě sama od sebe pominou, a nebo se vyřádí o kus dál na jiných. Nepřijímat jiné kulturní zkušenosti a potlačovat strach jistotou vlastního i vnějšího uzavření. Domnívat se, že její úspěšné politické dominanty vědí, co činí, a chtějí především jejich dobro a zaženou vždy nepřítele od vlastních, nejlépe uzavřených hranic. Za tyto většinové lidi se naše progresivní umělecká scéna staví, když chce hovořit srozumitelně jejich jazykem a ne jazykem nesrozumitelných, prázdných forem a obsahů. Těmto lidem, této společnosti tak mnozí z těchto umělců, teoretiku, filosofů apod. nadbíhají se svou dávkou srozumitelné, tedy sdělné, často lidové zábavy. Za tyto většinové lidi bojují proti různým formám postkapitalismu. Tedy paradoxně za to, s čím by naopak většinový člověk naopak rád a rychle splynul a plně využíval, s čím by se konečně rád i existenčně identifikoval a co mu je, bylo a bude – z jeho pohledu – upíráno. Chce být aspoň trochu bohatý, když už ne všichni mohou být úspěšní, slavní apod. Chce být však prolnut se svými idoly, se svými úspěšnými vůdci, chce věřit i v jednotu krve a půdy. Čemu se pak mnozí z výše uvedených intelektuálních sfér po volbách diví na různých fórech a sociálních sítí, že nevolí takové politické uskupení, které chce větší míru společenské introspekce, naléhavější kvalitu života, rovnost pohlaví. Které je náročnější na způsoby vzdělání a schopnosti kulturních přesahů. Které nenabízí jednoduchá řešení, ale naopak vyžaduje silnější schopnost empatie a porozumění. Které hlasitě nenabízí snadno uchopitelná hesla, ale například kritéria pro vzájemnou schopnost individuálního rozmachu (neplést s ekonomickým termínem růstu). Ano, je to zcela prostý a tragikomický paradox, když jedna intelektuální elita hledá (vytváří) většinového, uvědomělého člověka, proti druhým intelektuálním elitám, čehož snadno pak využívá libidinózní autokracie. Praha, 21. 10. 2017

26. 10.

Vychladlé "aktuality"

Jiří David Přečteno 3280 krát Přidat komentář

Má smysl se vracet k chladnoucím „aktuálním“ situacím? Asi moc ne. Před svým odjezdem do zahraničí, jsem si v polovině minulého týdne připravil pro můj blog text, jež se snažil pochopit jednání našich politiků. Dnes, týden po mém návratu, je už můj text z větší části zbytečný. Zejména proto, že se ze všech stran rozjely tak hlučné kampaně, které můj „starý“ text, v mnohém pohřbily. Přesto ne ve všem. Tudíž se jej pokusím, podle mého mínění, v nezhodnocených fragmentech zopakovat:
1/V božím světle, aneb návod jak (ne)poznat lháře na mediálním detektoru lži. Jak klást otázky, jež jako obvinění vnímá jen lhář? Má-li někdo pocit, že je morálně v právu, pak je si natolik sám sebou jistý, i když bez skrupuli jenom lže. Kdo necítí vinu, nemá ani žádné výčitky. Navíc všichni přeci známe paradox lháře: Ten se ptá, kdy je pravdivá věta „všechno, co říkám, je lež“, a odpověď je: „jen když všechno, co říkám, je lež.
2/ Ještě než se na světlo boží zpoza politické (šk)víry prodralo náhle na veřejnost jméno pana Jiřího Bradyho v souvislosti s ministrem kultury, stačil jsem na svém Facebooku napsat: Mám jen jednu otázku, když vidím jak je "oslavován" ministr kultury Daniel Herman v kontextu setkání s Dalajlámou (což je samozřejmě bez problému!) : co ale udělal za svého ministrování pro naší živou kulturu a umění?! Samozřejmě NIC ...tedy hodně málo.
3/ I když mohu setkání D.Hermana s Dalajlámou ocenit a poděkovat mu za jeho občanský postoj, nemohu jej přestat vnímat především jako ministra kultury. Ostatně kdyby jim nebyl, nebyl by s ním ani na pódiu. Neboť slušnost není kvalifikace, ale samozřejmost! Může být občanská odpovědnost (morální, etická)politika v rozporu s jeho politickou praxi? Je pak jakákoliv politická loajalita (falešná i autentická) pouze projevem momentálních účelových dohod?
4/ Mám oceňovat ministra kultury za jeho práci, ke které byl povolán a to v tomto konkrétním případě opravdu nemohu. Nebo mám zvýraznit jen jeho politické (dá se jistě připustit i lidské) gesto, které je jistě možné ocenit?
5/ Přeji Vám pane D.Hermane , tudíž více podobné odvahy i jako ministrovi kultury, tam jste doposud neviditelný, bohužel.

Jiří David

19. 10.

Zeman nebude kandidovat na prezidenta

Jiří David Přečteno 6015 krát Přidat komentář

Pokud to doposud nebylo nikomu zřejmé a mělo by být, pak Miloš Zeman nebude kandidovat na příštího prezidenta této země.
Jiří David

12. 10.

Co nás spasí?

Jiří David Přečteno 3269 krát Přidat komentář

Může se umělec veřejně vyjadřovat ke sportu?!?
Asi ne příliš, není odborník.
Může se umělec vyjadřovat k politice?!?
Asi ano, ale spíše asi v souvislosti s "prastarým", již dlouho omšelým feministickým heslem, že soukromé je politické, dnes ho lze i poopravit s tím, že soukromé je ekonomické.
Může se politik vyjadřovat k běžnému žití ?!?
Umělec nemusí, ale může.
Takže, když jsem včera zaslechl fotbalové odborníky, že jsme přeci fotbalový národ (!), tak po trapných výsledcích (ale hlavně přístupu, chtění, vůli, nadšení) si jako umělec (fotbalový neodborník, laik sledující víceméně Ligu mistrů a občas Premier league), dovolím říci, že pak jako národ stojíme za prd (je to vulgární?).
Jaký my jsme fotbalový národ, za koho tito odbornici mluví, co to je za stupidní fráze, které slouží jen pro přesvědčování sponzorů, pro větší prachy?!
Chápu jen, že 80 procent frustrovaného mužské pokolení (ženy mi snad v tuto chvíli odpustí), nemá jak a kde si vybít své bolesti, emoce, přetlaky, ale pokud to zabraňuje například domácímu násilí, neporozumění, agresi vůči nepoznanému, neznámému, jinému, slabšímu, pak jedině dobře!
Ale i v tomto mám spíše pochyby a mnoho událostí mi to jen podporuje, zvláště, když chybí euforie, uspokojení z dosažených výsledků, kdy už zamrzává identifikace se z vítězi. Nejsou. Kdy i jakási, byť chvilková, hrdost za své miliónové "gladiátory" na které si platí ze svých daních a to v nezaměstnanosti, jde vniveč. Kdy se jejich "hoši", za jejich milióny, dlouhodobě nejsou schopni vybičovat (mají přeci své jisté!) a změny trenéru jsou tak akorát pro okrasu, placebo mediálnímu uklidnění, zdání, iluzi budovat něco k lepšímu. Iluze však většinou v člověku začnou hnisat, hnít a dochází k celkové otravě. Navíc pár piv po takových zápasech národního týmu fotbalového národa, spíše vyvolávají chuť se na někom nezaujátém pomstít, odreagovat svou zlost. Nic radostného žit v takovém fotbalovém národě a hokej to to taky nijak nevytrháva, ne?! Kam se však obrátit? Jaké jsou jiné, radostnější, naplňující "národy", chcete-li jinak, pak tedy "kmeny". Jaké hry pro chléb vezdejší ?! Politika?! Ta je přeci, jak známo a všude a ze všech stran i deklarováno, zejména pro kavárenské intelektuály, ne-li podvodníky, nemakačenky, manipulativní neřády různých forem pro vlastní obohacení a moc a pod. Tedy přeci žádná "chlapská"(bohužel ani ženská) práce, žádná příjemná, zklidňující podívaná. I když současné množství různých voleb do různých institucí, mohou na chvíli přinášet zástupné témata do unavených a všelijak vyčerpaných domácností, hospod, stadiónů, televizí. Stardance, Růžové zahrady a pod. jsou přeci jen pro děti a senióry, žádný pořádný adrenalin! Na jak dlouho to bude fotbalovému, pokud vůbec, stačit. Kolik hrdinů s kterými je dobré se dlouhodoběji ztotožnit tato dnešní (tedy krátkodobá) politická hra přinese? Obavám se, se že nemnoho a iluze budou opět hnisat a dojde k nákaze, k celkové sepsi organismu, která by v jiném, než ve fotbalovém národě, musela pro ozdravení, vyvolat erupci po zásadních změnách, nejen "trenéru", ale hlavně celkového myšlení lidí, jež se domnívají, že jsou součástí tohoto politického národa. Nic takového však u nás nehrozí, fotbal je mizerný, v politice si to přehazují stále dokola mezi sebou, aby to vyvolávalo dojem, že o něco jde. Nejde. Tak si tam občas pustí nějakou "celebritu" a proto stojíme za prd, čest výjimkám, ale ti to nespasí.
Jiří David, umělec a sportovní laik

13. 04.

Bezejmenný

Jiří David Přečteno 15846 krát Přidat komentář

Dlouho jsem váhal, dát opět po určitém čase, na mů blog něco "politického". Nejsem totiž apriori politický aktivista, ani angažovaný performer, i když by se asi dala jistě v některých mých publikovaných textech a některých mých objektech do veřejného prostoru, najít obsahová i formální podobnost. A už vůbec se mi nechtělo jakkoliv komentovat dění okolo Hradu, neboť jak jsem již i občas podotkl, naposledy myslím na DVTV, že současný prezident, je pro mne a doufám i obecně pro umění (což není zábavný průmysl), příliš snadný cíl, který mne právě proto ze své podstaty nezajímá. Samozřejmě mám stále zpřítomněný vlastní "politický" názor, který tak trochu ve vlnách psychicky hypertrofuje a čeká na případná otevření... Ano a přesto se stále považuji spíše za umělce (se všemi pochybnostmi, které k tomu nutně patří) a nestydím se za to a ani se rozhodně necítím být svědomím tohoto národa, či jakýmsi mluvčím vyššího smyslu. Stejně nestydlivě, i když opatrně s velkou mírou sebereflexe, se považuji za člověka, jež vykonává i duševní práci. Tedy klidně a vědomě za toho, jenž je neustále lacině, populisticky, například i z Hradu, už ale i za předposledního prezidenta, obecně s velkou parádou parodováno v křiklouna, rebela (dnes například třeba více levicového?) bez příčiny, štítícího se "normální", tedy zejména fyzické práce, člověk s hanebnou nálepkou žvanila, prostě pan intelektuál. Dnes už tak ustálená, samozřejmá nadávka (stejně tak asi jako postmoderna) pro pobavení v různých restauračních zařízeních, jídelnách, na sociálních sítích (zejména, tam se dá lidská identita skrýt za anonymitu zla, či nadávek, ale i za hloupost, trapnost, nevzdělanost, nenávist, skoro nejlépe. Nikdo na nich totiž není z očí do očí, nikdo necítí vlastní hmat, dotyk, dech, pohyb těla, svou fyzičnost), ale i v "chytrých ", českých komediích a pod. Snad i proto jsem před nedávným časem osobně oslovil dva své známé redaktory našich médií a to v kontextu s rolí současného hradního mluvčího: pánové, vy jako media (nic osobního), jste tuto jeho existenci napomohli zrodit (stejně jako u předchozího mluvčího prezidenta), je to i vaše, (možná především?!) vina...zbavit se jí lze však ještě stále prostým způsobem, nebudete na ní absolutně nijak, nikde veřejně reagovat. Musí vám (médiím) zůstat zcela lhostejná. Musí se stát zbytečným, pouhým úřednickým dekorem, tedy tím čím ve skutečnosti je. Ale vy (média) to jistě nevydržíte a to je ten problém. Bohužel! Musíte ale přece vědět, že každá vaše další reakce na jeho slova, gesta, pokrytectví, ho jen více a více nafukuje, zobludňuje. Čímž už snadněji a lépe zakrývá intelektuální osamělost, vyprahlost, opotřebovanost ega samotného prezidenta. On na to (ne)trpělivě čeká a vy mu tak lehce pomáháte. Proč? Pro možnou lepší prodejnost, sledovanost v domnění, že bulvárnost má schopnost přinášet snadnější zisk? Nevěřím. Pro záminku veřejné, povinné informovanosti? Jaké a koho? To je zřejmý a snadno doložitelný blud, neboť právě vaše reakce dodávají jeho zduřelé virtualitě nádech důležitosti, místo abyste tuto mýdlovou bublinu a o to více arogantního jedince, jenž se navíc domnívá, že je přeci tak moc vtipný a kontextuální, ignorovali, gumovali se svou rozumně zvládnutou noblesní úrovní.

30. 12.

Tato země není naše....

Jiří David Přečteno 6120 krát Přidat komentář

Pozorně jsem si přečetl blog Martina Fendrycha - České elity? Kdo to je? Kam se vypařily? Existují? Jsme národ hýčkaných antielit (28.12.2015).
Je to text naléhavý, tedy i jistým druhem výzvy, který mne donutil po dlouhé době otevřít svůj blog na Aktuálně.cz. Lze s ním totiž v mnohém souhlasit, lze ho i v mnohém osobně sdílet, přesto se a jistě zcela nechtěně, dopouští některých nepřesnosti, či nepochopení. Jeho nedorozumění se týká oblasti, ve které si dovolím skrze svou profesi oponovat, či argumentačně polemizovat. Ano je to oblast umění. Martin Fendrych ve své úvaze totiž jednou svou otázkou, zároveň tvrdí, že ve současné společnosti chybí, oproti době před rokem 1989(jak jsem snad z textu správně pochopil), zřetelnější naléhavost hlasů filosofů, vědců i hlasy umělců. Dle jeho mínění(co se týká umělců), až na lidi okolo skupiny Ztohoven, kteří jsou veřejně nejvíce „slyšet“ v odmítání pseudoelit, tedy ony často samozvané, ale i demokraticky zvolené autoritářské jedince, či lidi ve společenských vyšších funkcí apod. Mohu snadno doložit, že zde aktivně žijí umělci (nebudu je nyní pro zjednodušení dělit na perfomery, aktivismus,politické umělce atd.) a hovořím nyní o vizuálním umění, kteří jsou možná ve veřejném prostoru, či v masmédiích pro běžného občana neviditelní, neslyšitelní, ale svou roli nekonformních, nekonvenčních umělců, vědomě kontinuálně i kriticky reflektivně sdělují, žijí a nejen hrají. Současné umění má mnoho forem, které nejsou jen prvoplánovým gestem a přitom jsou vůči politické, či jiné zvůli ve společnosti podstatným opozitem, korektorem, kritikou. Jsou to osobnosti (nikdy to nebude většinová umělecká populace, proč by měla?!), kteří svou vyspělost dokáží svobodně, nezaujatě prezentovat právě na své vnitřní ostré kritičnosti i ve smyslu neustálé „kontroly i boření“ tvořících se autoritativní pozic. Je však taky nutné umět včas a přesně rozlišovat. Neboť je nezbytné vidět a rozpoznávat formy například stupidního uměleckého pravicového oportunismu, stejně jako únavné pseudolevičácké výkřiky, vůči umění, jež vědomě tyto formy nepoužívá, nezneužívá, nenadužívá a přesto, či právě proto je přesvědčivější. Je tudíž nezbytné umět opouštět navyklá schémata, tedy nejen naše iluze, ale hlavně situace, které iluze vyvolávají (parafráze K. Marxe). Žijeme už skutečně v době hledání odlišných paradigmat a to v důsledku vleklých kulturně-politických anomálií sedimentů, pohodlných navyklostí, pojmenovávání, či vulgárně líbivého moralizování. Žijeme však stále ve zjednodušené (aby tomu všichni přeci porozuměli) formě komemorativní historie, tedy v mentálních hranicích, jež určují reflexe našich emocí. V klidu si přežíváme, lebedíme i v ahistorických rámcích, které nám vyhovují. Tedy i v prostoru, který hlučně upřednostňuje psychologickou národní historii(často na pozadí falešných konstrukcích) a zuby nehty se braní té vnější nadnárodní. Viz například většinové (netvrdím, že jen té hospodské)společenské přitakání k novoročnímu projevu prezidenta Zemana, kdy hovoří, cituji: „Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny. “ Mimochodem nic není naše a ani v dědictví, paměti nám dáno. Což není absolutně žádná má intelektuální autoagrese, stud, vědomá sebedestrukce, nebo jakési duchovní harakiri v souvislosti se zjevně vypointovaným nacionalismem a xenofobii. Ať si každý svobodně říká co je libo, ale nic nám opravdu nezaslouženě, tedy automaticky nepatří, jen proto, že se někde, v nějaké zemi narodíme, jíme její jídlo, milujeme naše nejbližší. Či jsme podvázání, připoutání k nějaké „rodné“ zemi jejich daněmi, zákony, modlitbou, nebo jsme jejími prezidenty, politiky, manažery, bankéři, herci, sportovci, baviči žurnalisti, duchovní, vědci, filosofy, pedagogy, hlídači parkovišť, supermarketu, umělci (řazeno dle obecně sdíleného žebříčku zdejší hodnotové „důležitosti“) atd.
Znovu tedy připomenu, to co jsem již také jednou veřejně publikoval: "jsem přesvědčen, že umění by mělo umět hovořit jazykem, na který politický prostor neumí reagovat a neví si s ním rady. To je vlastně větší potencionální nebezpečí, riziko. Neboť na účinnost aktivistických činů umělců (a osobně je ale v mnohém ctím a respektuji) je už politický prostor, diskurs předem připraven, vlastně ho paradoxně nejen potřebuje pro své jednání, ale sám je konstruuje a hlavně mu, na rozdíl od jazyka umění, rozumí! Je tedy předem nejen připraven, ale dokáže se na něm vnitřně etablovat a veřejně zvýrazňovat, ať už pozitivně, nebo negativně. Navíc se tyto konstrukce, vytvořené samotným politickým diskursem, zdánlivě chovají jako obecněji nerozpoznané provokace. Ctím raději situace, jak nabízet, nikoliv podbízet se lidem polemický obraz o nás samých. Pokud si to umělci nejsou schopni včas uvědomit, stanou se pouze součástí konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu. Což mimo jiné znamená, že neporozumění jazyku umění není prohrou, ale je naopak intenzivní a zásadní podstatou pro udržení rozbíjení institucionálních navyklostí a schémat"... Je tedy zcela evidentní, že umění ale není pro všechny, ale je pro všechny co jej chtějí. ….Umění je také, jak nebýt denně na barikádách a přitom se za sebe nestydět … Umění je také, jak skrze něj hovořit o současném světě a přitom nebýt prvoplánově a plakativně popisný, nebo jen esteticky, či líbivě bezproblémově a podbízivě dekorativní(krásný, či zdánlivě šokující, provokativní ...Umění je také, jak nebýt ilustrativně aktuální a přitom v budoucnu sdílný... Umění je také jistě o tom, jak se neuzavírat do vlastních, bezpečných světu a na druhou stranu se nestát jen povrchním glosátorem, karikaturistou, žurnalistou na momentální dobové objednávky ...Umění je také v neposlední řadě tím, jak nebýt obětí, či dobrovolným rukojmím zjednodušeného, zastaralého a neustále nám se strachy(pro nekončící mocenskou manipulaci) vnucovaného celosvětového politického diskursu(Západ- Východ) a přitom nebýt jen malým, zdomácnělým, ustrašeným pokrytcem, či velkohubým, populistickým "vlastencem"...Tato země není naše a ani není pro všechny, ale je pro všechny, kteří ji chtějí…
Prof.ak.mal. Jiří David

12. 04.

Jiří David Přečteno 2937 krát Přidat komentář

Včera jsem náhodou zahlédl v TV zprávách na Nove reportáž o nově instalované plastice v Plzni.
Nemíním nyní posuzovat její uměleckou kvalitu, která je spíše podprůměrná. To co mne však přeci jen zaujalo je, že se reportáž zabývala pouze cenou pomníku, jež byla celkově vyčíslena myslím, něco kolem 2 miliónu korun. No a v tom to začalo, hra na nízké pudy tázaných i samotné TV NOVA, okamžitě bylo vyčísleno, že materiál, by měl přeci vyjít jen na cca 150 tisíc(přizvaný odborník, nevím už jestli byl ze sběrných surovin, tuto cenu váhově odhadl z použitého materiálu ), jak je tedy možné(ptala se sebe sama TV Nova), že plastika stála 2 miliony?!? U kolemjdoucích(samozřejmě "náhodně" potkaných),tak sugestivně- podprahově vyzvídali, co na to ale obyčejný občan města Plzně. Všichni tázání byli nejen pohoršeni tvaroslovím plastiky, pomníku, ale naprosto znechuceni její cenou. Jsem si vlastně jistý, že by se zde snadno shodli odpůrci i zastánci amerického konvoje, jež tudy někudy před nedávném, tak nějak náhodou, projížděl. Jinými slovy, stupidita této reportáže(a opět zdůrazňuji, že tato plastika-pomník, věnovaná generálu G.Pattonovi, není bůhvijaká, i když asi o malinkato příznivější, než ten paskvil s okřídleným lvem na Klárově (pomník československým letcům z druhé světové války, či lesklé monstrum za "májem" a pod.)opět dokázala, jak je tento většinový TV národ kulturně "vychováván"(mimochodem reportáž ani jednou nezmínila, kdo je vlastně autorem této sochy, koho by to ale zajímalo, že ano?!)...takže příště doporučuji reportérům TV NOVA zvážit, přeměřit plátno a barvy, třeba Mony Lisy, myslím, že by to mohl odhadnout nějaký krejčí, švadlena a někdo z drogerie(barvy laky) i při dnešní inflaci, tak na cca max. 1500 korun...!
Možná se někomu bude zdát, že je to jenom takový očekávaný popfolklor populistické TV Nova, jistě ano, ale bohužel to není ojedinělý příklad i mimo tyto zahnilé vody. Umění je dlouhodobě v této zemi, chápáno většinovou populací spíše jako podvod, nebo zcela za zbytečnou činnost. Kultura je tu tak maximálně vnímána jen skrze hradní a zámeckou sezonu, někomu stačí i Matějská. Většinovou populací myslím nejen kolemjdoucí, ale i všemožné politické garnitury, ekonomické manažery, novináře i židle pod zadky mnoha "kulturních" činitelů na městských radách, magistrátech, ale i tomu určených kulturních institucí. Hovořím i o "neomylně" vybíraných členech různých porot, komisí, úředníky ministerstvech, především ministerstva kultury. Vzdělanostní rozhled těchto lidí je v troskách, umně kamuflovaných kariérními pozicemi, vzájemnou vazbou pěstovanou například na příležitostných večírcích(i odpoledne) různých ambasád, firemních(samozřejmě jen těch vrcholově sdílených) pozváních a pod. Jak jinak se třeba muže stát, že například vrcholový manažer naší elitní kulturní instituce, nedokáže rozeznávat mezi kreativní flexibilitou uměleckých počinů a kupeckými počty pro jejich plnohodnotné realizace. Když si dovolí říci, že umělci, kteří na to "nemají" (míněno své finance), by se neměli ani hlásit do výběrových řízení na mezinárodní umělecké akce. Arogance ekonomů i v kulturních institucích přehlušují i jejich nadřízené umělecké šéfy a stačí jim na to jediné, striktně se ohánějí platným rozpočtovým zákonem, mizivými finančními prostředky a pod. Je jim tak zcela lhostejné, že tím předem zabíjejí, deformuji a znevýhodňují současné umění vůči okolnímu kulturně-vzdělanému světu, který už dávno pochopil, že umění prostě není živo v matematické logice: 1+1 jsou přeci vždy dvě, ne? Ne!.... Takže, aby umění mohlo přežít tuto zdejší ekonomicky neúprosnou "logickou matematiku", musí jen doufat, že například umělečtí šéfové, ředitelé s fundusem osvícených jedinců, dokáží podobné logiky zvrátit ve prospěch samotného umění. O své současné situaci, vzhledem k mé účasti na vrcholové mezinárodní akci, jakým je stále bezesporu, benátského bienále, zatím pomlčím...! Ovšem vzhledem ke skutečnosti, kolik mladých lidí se u nás hlásí spíše na ekonomické vysoké školy, či práva, než do nejistoty uměleckých universit,tak tomu nedokážu už uvěřit. Na druhou stranu je úžasné,jak opět rozkvétají magnólie...
prof. Jiří David

22. 01.

Neshoda

Jiří David Přečteno 2748 krát Přidat komentář

Neshoda
Před časem jsem v souvislosti připravovaného projektu pro benátské bienale 2015, kromě dalších(T.Snyder, P.Sloterdijk, S.Buck-Morss, R.Barthes atd.), otevřel i knihu pod názvem Neshoda(La mésentente) od jednoho z nejvýznamnějších současných filosofů a nejen francouzských Jacquese Ranciera (1940), kterou vydal v roce 1995. Její úvod se náhle příznačně hodí i do dnešních pohnutých diskusí o svobodě projevů o etice, morálce, či patřičnosti, právu atd. Hodí se i do českých polí a bukolických hájů, na náměstí a do ulic. Hodí se tak k různým „spravedlivým“ protestům, „národním“ výkřikům, ale i k politickému pokrytectví, či k mediální taky „názorové“ smršti. Prostě se hodí k naší současné realitě a jistě trvale, nejen po pařížských tragédiích. Stačí jen trochu pozorně číst, nezaujatě vnímat a pak se poměrně rychle a snad i pro někoho nečekaně, začne rozpouštět nakumulovaná, ona zdánlivá „moudrost“ komentářů, úvah i argumentů různých jedinců. Neshodou (mésentente), říká J.Ranciere, budeme chápat jeden určitý typ mluvní situace: tu situaci, kdy jeden z mluvčích současně chápe i nechápe, co říká druhý. Neshoda není konflikt mezi někým, kdo říká „bílý“, a někým, kdo říká „černý“. Jde o konflikt mezi někým, kdo říká „bílý“, a někým, kdo říká rovněž bílý, ale nemá na mysli tutéž věc, anebo vůbec neví, že druhý slovem „bělost“ vyjadřuje totéž. Obecnost této formulace samozřejmě vyžaduje několik upřesnění a vynucuje si několik rozlišení. Neshoda není neznalost (méconnaissance). Pojem neznalosti předpokládá, že jeden z mluvčích, anebo oba dva – v důsledku prosté nevědomosti, záměrného předstírání či nějaké zásadní iluze – nevědí, co jeden nebo druhý říká. Neshoda není nedorozumění (malentendu) spočívající na nepřesnosti slov. Jedna stará a v současnosti zvláště ctěná moudrost si stýská nad tím, že si špatně rozumíme, protože slova, která si vyměňujeme, jsou nejednoznačná. A požaduje, abychom si přinejmenším tehdy, kdy je ve hře pravda, dobro a spravedlnost, pokoušeli připsat každému slovu jasně vymezený smysl, který je odděluje od ostatních, a nechali přitom stranou všechna slova, jež neoznačují žádnou vymezenou vlastnost nebo nemohou uniknout homonymické záměně. Stává se, že tato moudrost dostane jméno filosofie a vydává toto pravidlo jazykové úspornosti za privilegovanou filosofickou činnost. Ale stává se naopak, že filosofie zamítne coby zásobárnu prázdných slov a nezrušitelných homonym a vyzývá k tomu, aby každá lidská aktivita sama sebe konečně pochopila tak, že očistí svá slova a své pojmy od všech filosofických zásahů. Argument založený na neznalosti i argument založený na nedorozumění si tedy žádají dvě léčebné kúry vztahující se na jazyk, přičemž obě spočívají v tom, že se naučíme, co znamená mluvit. Snadno si uvědomíme jejich hranice. První musí neustále předpokládat onu neznalost, jíž je opakem a vůči níž představuje vědění, které má od ní odstup. Druhá postihuje příliš mnoho oblastí určitým zákazem racionality. O celé řadě mluvních situací, v nichž působí rozum, lze uvažovat ve specifické struktuře neshody, jež není ani neznalostí, která si žádá suplement (doplněk) vědění, ani nedorozuměním, které si žádá užívání menšího počtu slov. Případy neshody jsou ty, v nichž dohadování o tom, co znamená mluvit, tvoří samu racionalitu mluvní situace. Mluvčí zde stejnými slovy zároveň rozumějí i nerozumějí totéž. Existují všemožné důvody by nějaké X mělo nějakému Y současně rozumět i nerozumět: třeba proto, že sice jasně rozumí tomu, co mu druhý říká, ale nevidí předmět, o němž druhý mluví; anebo proto, že týmž slovem chápe a musí chápat, že týmž slovem vidí a chce ukázat jiný předmět či jiné rozumové zdůvodnění v téže argumentaci. Neshoda se rovněž nevztahuje pouze na slova. Obecně se vztahuje na samotnou situaci těch, kdo mluví. Tím se neshoda odlišuje od rozepře (différend). Neshoda se netýká otázky nesourodosti různých větných režimů a přítomnosti či nepřítomnosti pravidla pro posuzování různorodých žánrů diskursu. Netýká se ani tak argumentace jak spíše toho, o čemž lze argumentovat, přítomnosti či nepřítomnosti společného předmětu mezi X a Y. Týká se smyslového zpřítomnění tohoto společného předmětu, samotné schopnosti mluvčích jej prezentovat. Krajní situací neshody je, když X nevidí společný předmět, který mu Y předkládá, protože nechápe, že zvuky, jež Y vydává, skládají slova a zřetězení slov podobná těm jeho. Klamnost výroku „Rozuměli jste mi?“ se v odpovědích komplikuje: „Rozumíme, co nám říkáte, když říkáte, rozuměli jste mi?“ Rozumíme, že když říkáte, rozuměli jste mi?, ve skutečnosti říkáte: „Nemusíte mi rozumět, nemáte prostředky, jak mi rozumět atd.“. Rozumíme tomu, že používáte médium komunikace, aby jste nám vnutil vaší řeč. Rozumíme, že lžete, když jako společný jazyk předkládáte jazyk vašich příkazů. Chápeme zkrátka, že veškerá universalita jazyka a komunikace je jen klam, že existují jen různé idiomy (ustálené spojení slovních tvarů, slov typické pro určitý jazyk)moci a že i my si musíme utvořit svůj vlastní……..jistě by šlo dále J.R. citovat, ale mohl by stačit i tento krátký, přesto navýsost výstižný úvod. Nemínil jsem se v žádném případě touto citací připojovat k diskusím o svobodě projevu, slova apod. Vlastně jsem jen chtěl připomenout, že domnělá chytrost desítek komentářů na téma posledních dní, tedy na islám, křesťanství, judaismus atd., je neshodou, neshodou, kterou si málokdo uvědomuje a tím bohužel šíří a infikuje veřejný prostor bludy v domnění, že hlásá a vidí pravdu. Pokud je na úrovni domácích rozepří, či klubových diskusí, je to sice hloupé, ale ničemu a nikomu se příliš neubližuje, pouze sobě. Pokud je to však šířeno skrze různá (mas)média, začíná být hůře. Většina populace stále médiím důvěřuje a tím usnadňuje vlastní manipulativnost. Pokud se přidají politici (a je pak jedno, jestli sami věří svým slovům, nebo pouze svá slova předstírají v údajném zájmu společnosti) často jen, vlastně skoro pokaždé, pro své snadné politické body (populismus), dochází v tomto vzájemném součtu nutně k chaosu, nedůvěře, strachu i hysterii. Na závěr si dovolím ocitovat závěr výše zmíněného textu J.Ranciera z roku 1995: „Způsob, jakým by nějaká nová politika mohla prolomit kruh blažené konsenzuality a popřeného lidství, v současnosti nelze předvídat ani o něm rozhodnou“.

31. 12.

Myslíš, že někdo zametá les...

Jiří David Přečteno 4112 krát Přidat komentář

Zbavte nás touhy změníme svět...zbavte nás touhy změnit svět pro jeho pochopení.Tak prosté to je. Jako že čas je jen projekce smyslu a taky trochu Auri sacra fames. Přemýšlím jak napsat text na který by nešlo reagovat.Zbytečně.Je 18 hodin 12 minut,31.12.2014., ale ani konstatovaní se nedokáže zbavit interpretace.Za několik hodin se většinové frustrace na chvíli rozzáří po nízké obloze.Tak prosté to je.Nezmizí s jejich světlem.Zábavně.Několik desítek lidí právě u nás umírá, pro nejbližší, pro nás ostatní se porodnice budou předhánět, kdo bude prvním občánkem nového roku.Filmy pro pamětníky jsou plné celuloidových mrtvol a oni mluví hlasy z našeho záhrobí, všech těch černobílých milých filmů, všech známých tváří, napořád.Napořád živě mrtvých....Milé....Vodopády Iguacu na rozhraní Argentiny a Brazílie s ďáblovým chřtánem, se řítí z lávových plošin...http://cs.wikipedia.org/wiki/Igua%C3%A7u_%28vodop%C3%A1dy%29.Tak dávno před Pytlákovou schovankou s Oldřichem Novým, vše v neodmyslitelném kýči podobností.Dlouho po našem odchodu smrtelníků krvavých zemí Timothyho Snydera.Že to nedává smysl?Smysl však není pro nás, ale my pro něj asi jako pocit nutkavého hladu z kterého jedinci umí dělat chleba a z žízně vodu.Někdo slyší i blízkost kontinentů, tak jako v roce 1990 na Ibize prorokoval neznámý ezoterik střet jihu se severem a nikdo mu v hašišovém oparu horkého léta nevěřil.Pročítám si knihu roku 2014 a zatím se nemohu zbavit dojmu jisté slovní vlezlosti, kdy se autor snaží fakta o básníku Ivanu Blatném snaživě přebíjet vlastní básnivostí a tím nejen sladkobolně lyrizuje autentičnost k nesnesení, ale navíc intimitu osobních událostí básníka zbytečně nadměrně fabuluje....nemyslím to zle, knihu rád dočtu!Bruno Bettelheim ve své knize za tajemstvím pohádek, mimo jiné říká, cituji:Existuje všeobecně rozšířený odpor k tomu, aby se děti dozvěděli, že příčinou mnoha životních nezdarů je právě naše přirozenost – sklon všech lidí jednat agresivně, asociálně, sobecky, ze zlosti a úzkosti. Na místo toho chceme, aby děti věřili, že všichni lidé jsou vrozeně dobří. Ale děti vědí, že ony vždycky dobré nejsou, a často – dokonce i když dobré jsou – by raději nebyly. To je v rozporu s tím, co jim říkají rodiče, a právě to činí z dítěte v jeho vlastních očích netvora. No není to krásné?! Pak se není nutné divit ani sexuálnímu životu starých Slovanů:Bylo to hluboko v „křesťanské“ éře, kdy české, ruské nebo polské ženy ve dnech slunovratu a rovnodennosti odcházely večer z domu, aby se účastnily svátků spojených s přírodními kulty či se oddávaly rituálům, jež církev považovala za ďábelské, neboť se konaly za doprovodu hudby, v maskách, kostýmech, s medovinou, omamnými látkami a především volným sexem. Účastníky za to čekaly výtky a obvinění od křesťanských kazatelů.Aby mohla církev, ať už katolická nebo pravoslavná, tomuto jevu zabránit, musela slovanské svátky zakázat nebo je nahradit tak, aby jejich symbolika mohla být alespoň navenek označována jako křesťanská. .Hmm, je mnoho podob pokrytectví v době slunovratů!...Neviděl nic lepšího než/
šílenstvím, hystericky obnažené cáry lidí /vlekoucí se za svítání všemi ulicemi a zoufale/ plačící s pouličními psy, /děvky s andělskými prdelemi, celé žhavé po/ placeném nebeském kontaktu a s hvězdnou pí..../ v diamantové noci....
Rok 2015 bude ve smrti i životě stejně úspěšný, jako roky předchozí....myslíš, že někdo zametá les?

J.David and Baboon, December 2014...

J.David and Baboon, December 2014...

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy