Iggy Pop představoval sice v neděli 18. července večer těžkou konkurenci, ale jak se utěšovali někteří z nás, co spolu mluvíme a pravidelně docházíme do Staré Arény na čtení francouzských autrů – tady aspoň není zima, vítr, déšť a bláto.

Postižený pro tu chvíli, spisovatel a performer Dimitri Vazemsky bral situaci s humorem, spočítal diváky a pravil, že je hrdý na to, že připravil Iggyho Popa o celou jednu tisícinu publika. Bylo nás totiž zase nejmíň dvacet pět a to bylo dobré.

Když potom ukončil své autorské čtení, v němž předvedl mnoho manipulátorské zručnosti se slovy, překvapil Starou Arénu sdělením, že on sám vlastně není Dimitri Vazemsky, že je pouze jeho kamarád. Autor prý neměl čas, a tak požádal přítele, který je herec, aby ho zde na autorském čtení zastoupil. Když už se publikum s touto informací začalo jakžtakž vyrovnávat, vnesl tajemný účinkující nový zmatek do našich myslí: Je Vazemsky, ale nejmenuje se tak doopravdy, přijal tento pseudonym na počest švýcarského autora komiksů Pierra Wazema, který ho v mnohém inspiroval… Prase aby se v tom vyznalo, to se nedá jinak říct. Autorské čtení Petry Soukupové z románu Zmizet, které po lži-Dimitriji Vazemském následovalo, působilo v tom srovnání jako milá a usedlá klasika.

Slavný francouzský scenárista Jean Claude Carriere píše ve své knize Vyprávět příběh, že jakási literární bádání před lety prokázala, že Odyseu a Illiadu nenapsal slepý básník Homér, nýbrž jeho strýc, který se rovněž jmenoval Homér a byl shodou okolností rovněž slepý. Carriere nehodnotí ani neironizuje, přesto však ve způsobu podání takové informace cítíme nevyrčenou otázku po smyslu podobných objevů…

Už několikrát jsme se setkali s názorem, že slovo se vyčerpalo, že je třeba hledat jeho nové významy prostřednictvím jiných médií a jiných druhů umění, než je literatura, vycházet z grafické či fonetické podoby slova a vrstvu za vrstvou /jako při loupání cibule/ se snažit dobrat hlubokého a nečekaného smyslu. Ve slově „rudá“ je krev a rtěnka a západ slunce a sovětská vlajka a býčí zápasy a třešně a střešní tašky a cojávímcoještě. Hezká hra vycházející z psychologického asociačního testu a hojně užívaná v poezii. Zdá se mi však, že je-li této hry a jí podobných v díle nadužito, jako by se mimo vyčerpané slovo rychle vyčerpával i čtenář /posluchač/. Já si pak vždycky kladu otázku, o čem to bylo.

Myslím, že síla tradičního způsobu vyprávění, totiž toho, který Jean Claude Carriere nazývá „vyprávět příběh“, ještě zdaleka není vyčerpána. A ještě dlouho nebude, tedy alespoň do té doby, dokud se budeme jako živé bytosti a vypravující individua jeden od druhého lišit svou životní zkušeností, náhledem a právě způsobem vyprávění. Až nás nahradí klony, bude to samozřejmě jiná…