Ruská propaganda simuluje svobodu slova. Jinak by jí divák u televizní obrazovky usínal. Rozproudit Rusům krev v žilách mají zahraniční novináři.

Mám rád ruskou televizi. S ničím se nemazlí. A není to žádný levný infotainment se štěňátky. Nemilosrdně seká reportáže, po kterých divákovo srdce nejihne, ale zakalí se jako ocel.

Jen v Rusku se na obrazovce může objevit materiál o tom, jak ukrajinští banderovci ukřižovali na východě Ukrajiny chlapečka, nebo že každý příslušník Národní gardy dostane kousek půdy na Donbasu a jako bonus dva otroky k tomu.

Všechno hezky na férovku.

V ruské televizi je vše povoleno. Vše, co prospívá režimu a víře v národního vůdce. Televize je mediální fronta ruského světa, ruského pořádku za který bojuje Putin s Amerikou a ruští dobrovolníci i nedobrovolníci v maskáčích na Ukrajině.

Zákopy mediální fronty se táhnou od Užhorodu do Moskvy. V ruské metropoli se za vítězství tzv. Novoruska bojuje stejně horlivě, jako proruští separatisté bombardují doněcké letiště. Ruští politici cítí šanci svést se na vlně hurá patriotismu a drtí Ukrajinu tvrdými slovem.

Po čase to je ale nuda.

Ruští poslanci a experti si notují a divák zívá. Chce to drive. Energii, která zvedne každého patriota z gauče a spravedlivě se naštve, že Ukrajina ještě existuje a Putin za dva týdny nedojel do Kyjeva. Rozpumpovat spotřebitele informací ale není tak snadné, jak se může zdát: polovina ruské opozice je na černé listině a nemůže se na obrazovce ukázat, část s novoruským dobrodružstvím souhlasí, část se bojí. A od toho tu jsou zahraniční novináři.

Rusové považují tradičně zahraniční novináři za špiony. Není to nic osobního. Jen správná sovětská výchova a vnitřní izolace postsovětského Ruska. Cizák je vždycky podezřelý. A pokud cizák otevřeně nesouhlasí s generální linií, tak to jen potvrzuje, že „Západ je proti nám.“

A ratingy pořadů rostou raz dva.

Amerika, Polsko, Česká republika, Ukrajina – novinářsko-banderovská koalice, která hýbe ruskému divákovi žlučí. Poprvé jsem si užil svých 15 minut slávy ještě v dubnu. Společně s kolegy jsem měl dělat stafáž tehdejšímu ukrajinskému poslanci vulgo proruskému separatistovi Olegu Carjovovi.

Pak na řadu přišel excentrický populista Vladimir Žirinovskij, šéfová horní komory ruského parlamentu Valentina Matvijenková, poslanec a předseda ruského Svazu afghánských veteránů Franc Klincevič, jehož organizace měla údajně verbovat bývalé vojáky na dobrodružství v Krymu a východě Ukrajiny.

Vše podle jednoho mustru.

Na hvězdu talk show nejdříve pějí chválu ruští novináři a experti, a v druhé polovině přišla řada na nás. To aby divák ke konci programu neusnul. Padlo pár nepříjemných otázek, jako například: jestli ten separatistický cirkus na východě Ukrajiny má nějaký smysl, když ho tamní obyvatelé nepodporují, a nebo jestli si je Rusko vědomo, že vyhlásilo Ukrajině válku?

Krátká hádka tvářící se jako výměna argumentů. Potlesk. Reflektory zhasnou. Vágní podání rukou, nejisté úsměvy, pochvala od produkčních. A jede se dál.

To pravé uznání jsem si vysloužil až v listopadu.

Když vás chce ruský První kanál je to čest. Stanice, kterou řídí sám režisér olympijského ceremoniálu Konstantin Ernst, dominuje ruskému televiznímu prostoru. Je železnou pěstí kremelské propagandy. Její novináři se velkou měrou zasloužili o to, že se v Rusku televizi říká zombie-vize. První je prostě první.

Dostat se na kanál není jen tak. Ani když si vás vyberou nemáte ještě vyhráno. Byrokracie je byrokracie. Musíte projít ústní pohovor. Byl to zvláštní pocit: stát v Kyjevě, nedaleko náměstí Nezávislosti – Majdanu a povídat si s ruským propagandistickým kanálem o Ukrajině, zatím co v Moskvě pochodovali neonacisté.

Ale dal jsem to.

První kanál sídlí přímo pod ostankinským vysílačem. V říjnu 1993 u něho Moskvané umírali za demokracii, teď jsou priority trochu jinde. Strategický objekt kremelské propagandy hlídají policisté s kalašnikovy. Co kdyby chtěl někdo vzít Temnou věž ztečí?

Interiér připomíná zlatá devadesátá. Studio s publikem brežněvovská sedmdesátá. Moderátor je správně ideologicky zakalen, hosté pečlivě vybráni: šéf loutkové systémové opozice, dva politologové, vrchní separatista, ukrajinský komunista, ruský poslanec, srbská pozorovatelka z ABSE proti Jelcinovu ministru ekonomiky a českému novináři.

Všechno štymuje.

Talk show se vysílá živě. Pro Dálný Východ. Říct můžete co chcete. Na Čukotce vás uslyší, v Moskvě vystřihnou. Mluvit o ruských vojácích vracejících se z Ukrajiny v rakvích se nesmí. Tabu je i jindy neškodný růst inflace. Ratingům to neprospívá a navíc to kazí divákům náladu.

Můj komentář o tom, že sotva můžeme volbami nazývat proces, kterého se neúčastní ani jedna politická strana a obyvatelé vybírají ze tří na chlup stejných kandidátů, vyvolal vzrušenou reakci. „A lidi na Majdanu – to byli politické strany nebo klub včelařů?“ reagoval moderátor. „Chtěl bych, aby naši diváci chápali pozici našich, jak se dříve říkalo, evropských kolegů,“ jízlivě dodal.

Rauchpauza v zákulisí.

„Válka bude?“ Naivně se ptám vrchního separatisty Alexandra Kofmana, který kandidoval na post šéfa tzv. Doněcké lidové republiky. „Garantuji, že nebudeme bombardovat vlastní města. Mariupol, Slavjansk a Kramatorsk jsou naše města,“ nepřímo potvrdil plánovanou ofenzivu separatistů Kofman.

A konec. Rozchod.

„Víte, takové jako jste vy, tady potřebujeme. Můžeme ruské mládeži ukázat, jak chybná je evropská cesta,“ řekl mi na rozloučenou moderátor.

Za týden mě čeká pořad s tiskovým mluvčím Vladimira Putina.