Volby do poslanecké sněmovny měly tentokrát velmi specifickou příchuť. Velmi významnou roli, a to větší, než kdykoliv před tím, sehrály vlastně strany antisystémové, anebo strany jdoucí mimo hlavní proud české politiky. Tedy Komunisté, Okamura a jeho sdružení kandidátů, Piráti a tak nebo onak také Babišovo hnutí ANO. Česká politická elita soustředěná do tradičních politických stran prostě ztratila atraktivitu a důvěryhodnost....

V první řadě se jedná o sociální demokracii. V druhé řadě o strany tradiční pravice ODS a TOP 09. Tradiční pravice nedokázala vytěžit ze své opoziční role vlastně nic. Čtyři roky v opozici jen bezhlavě kritizovala vládu. Nepřišla s ničím konstruktivním. Vlastně je s podivem, že ji ještě poměrně slušný počet voličů zůstává. A za třetí jsou zde Lidovci, kteří v zásadě získali zhruba stejné zastoupení jako před čtyřmi lety. To je s ohledem na ztráty dalších tradičních českých politických stran, s výjimkou Komunistů, vlastně úspěch. Lidovci samozřejmě ze své pozice jazýčku na vahách ve vládě mohli vytěžit víc. Ale jakoby se chtěli soustřeďovat jen na své tradiční, v zásadě katolické voliče.


Proč sociální demokracie zažila pád?

Volební výsledek sociální demokracie nepřišel sám od sebe jako blesk z čistého nebe. Je to výsledek sedmileté činnosti nynějšího vedení strany, které pod vedením B. Sobotky s jistými obměnami prožilo sedm posledních let. Prožilo a přežilo a je potřeba říci, že vlastně velmi příjemně prožilo. Špatné volební výsledky střídaly výsledky ještě horší a nic se nedělo. Žádná sebereflexe. Největší problém Sobotky byl po celých sedm let v tom, že nebyl ochoten přijímat do svého týmu lidi, kteří mají odlišné názory na stranickou politiku anebo kteří mají potenciál za určitých okolností svého předsedu převýšit (většinou se pochopitelně jednalo jen o předsedovu fixní ideu). Vedení velké strany musí být složeno z mnoha různorodých a hlavně zajímavých osobností. Já jako předseda strany v letech 2006-2010 jsem to vždycky respektoval. Sobotka nikoliv. Domnívá se, že loajalita příslušné osoby k předsedovi je užitečnější než její kreativita a výkonnost. A tak strana poprvé ve svých dějinách měla po roce 2013 jednobarevné vedení šité na míru svému předsedovi. A to byl počátek jejího konce (doufejme jen dočasného). Stejným způsobem Sobotka obsazoval také ministerstva. Od začátku svého premiérského angažmá měl Sobotka problém s Janem Mládkem, který byl velmi dobrým ministrem průmyslu a je nesporně mužem, který se vyzná v české i světové ekonomice jako jeden z mála v ČSSD. Jiří Havlíček je nesporně velmi kvalitním odborníkem a byl dobrou náhradou, ale v závěru svého působení se nechal vmanipulovat (je otázka, kdo za touto manipulací stál, obávám se, že stejná vlivová skupina jako obvykle) do podpisu memoranda o lithiu, které vlilo novou krev do žil v závěru volební kampaně A. Babišovi. A bylo také předvolebním dárkem Komunistům a Okamurovcům.
A to již zvolna přecházím k druhé vážné příčině toho, proč sociální demokracie vlastně neuspěla. Kolem vedení sociální demokracie, a to je to přímá odpovědnost nejen Sobotky, ale celého vedení, se pohybovali po celou dobu vládního angažmá lobbisté z firmy Bison & Rose a také Sobotkův alter ego právník Radek Pokorný. A důsledkem toho bylo, že vedení strany bylo stále více ovlivňováno zájmy těchto lidí a bylo vlastně neschopné provádět účinnou politiku, s níž by se mu dostalo masové podpory veřejnosti. Prostě široká veřejnost vč. potenciálních voličů sociální demokracie ztratila důvěru ve schopnost sociální demokracie zajímat se o problémy obyčejných občanů. Vedení strany jako by bylo hluché k problémům obyčejných občanů. Přitom nepochybuji o tom, že L. Zaorálek není v zásadě napojen na žádnou významnou lobbistickou skupinu a snažil se řešit věci idealisticky a ve prospěch strany a občanů. To ale na volebním výsledku nic nezměnilo.
Za třetí, strana používala ve volební kampani v zásadě archaická hesla a témata, které se od ní konec konců očekávala. Která však v zásadě nejsou ničím novým a nepřinesla žádná překvapení. ČSSD ovšem nešla do ničeho vysloveně kontroverzně, jakoby se vlivných zájmových skupin obávala. Vedení strany se nechtělo pouštět např. do sporu o výši vojenských výdajů, nevystupuje proti záměrům A. Babiše a pravice na zdvojnásobení vojenských výdajů, což bude znamenat vyhazování desítek miliard korun na armádu v průběhu několika příštích let. Vedení strany bylo rovněž velmi vstřícné k vojenským misím. Levicoví voliči ovšem nemají rádi ani zahraniční armádní mise, ani navyšování vojenských výdajů.
ČSSD vyšla do voleb také s poněkud podivnou volební kampaní plnou zvláštních, řekněme si otevřeně, špatných vizuálů, které byly ještě horší než většina billboardů a plakátů jiných politických stran. Tedy bez nápadu a jiskry.
Nejpodstatnější však byla personální nabídka. Z kandidátek zmizely zajímavé a barvité osobnosti, např. Jeroným Tejc, ale také některé další, které mohly straně ve volbách pomoci. Převládla funkcionářská šeď.
Strana dlouhodobě nectila princip presumpce viny. Vedení strany dlouhodobě umožňovalo lidem, jako je Karel Březina a další, pokračovat v politických funkcích, přestože byli obviněni anebo dokonce odsouzeni k trestu.
A strana vlastně díky svému vedení nebyla schopna, což do značné míry souvisí s introvertností dnes již bývalého předsedy Sobotky, udržovat po dlouhá léta strategickou iniciativu v médiích. Nepřicházela do společenské diskuse s vlastními tématy, kterými by přivedla do úzkých politické protivníky tak, jak to bylo běžné do června roku 2010.
Strana si dokázala neschopností těch, kdo řídí stranický aparát (Starec, Kucián), dokonale rozvrátit své administrativní zázemí. A vlastně ochromit svou organizační činnost.
Dnes je v situaci, kdy je před perspektivou závažného zkrácení příjmů ze státního rozpočtu do své stranické pokladny v důsledku fatálního poklesu volebního výsledku. A perspektivně může čelit vážným problémům také u odvolací soudní instance, tedy u Nejvyššího soudu, v kauze Lidového domu. To „nejlepší“ co mohli vyjednavači vedení ČSSD udělat je to, že dostali na veřejnost, kolik je strana ochotna zaplatit odstupného dědicům JUDr. Altnera. Tím byl předznamenán (protože nepřišlo z Lidového domu dementi) zřejmě i budoucí výrok Nejvyššího soudu.
Strana tak bude čelit velmi kritické situaci v oblasti financí.
Celé vedení strany by mělo neprodleně odstoupit, nikdo z něj by se neměl již ucházet v nejbližších letech o vrcholné stranické funkce a v nejbližším možném termínu by měl být svolán mimořádný sjezd ČSSD. Strana musí na sjezdu opustit politiku vytváření hlasovacích mašinérií a bloků, která je přivedla do tohoto bludného kruhu, ze kterého bude jen těžko návratu tak, jak je vidět na příkladu ODS.