B. Sobotka převzal sociální demokracii počátkem června roku 2010, kdy tato strana byla nejsilnější politickou stranou v zemi, a to nejen ve sněmovně, ale také v senátu, v krajích a od podzimu 2010 (tehdy ještě ČSSD žila z výsledků mé práce) i na úrovni komunální politiky.

Dokázal ČSSD během sedmi a půl roku přivést na úroveň politické hvězdné pěchoty. Nebyl lídrem. Ale nebyl bohužel ani člověkem, který by vedle sebe snesl silnější osobnosti. Jediná silnější osobnost, která se vedle něj vyskytovala v posledních letech jeho působení v čele sociální demokracie, byl M. Chovanec, se kterým společně a nerozdílně zničili pozici sociální demokracie v české politice. Jejich vztah nebyl politickým přátelstvím, byla to komplicita podpořená úzkou spoluprací jejich řídících důstojníků, kterými byli Pokorný a Růžička a spol. z Bison & Rose. V posledních dvou letech řídili politiku ČSSD tito kmotři a někteří další a podílela se na tom také celá řada ochotných pomocníků. Ti nechali Sobotku po roce 2013 prohrávat bez mrknutí oka jedny volby za druhými, až se strana dostala k 7% volebního výsledku. Přijde jistě doba, abych mohl hovořit zcela otevřeně o temných zákulisních metodách Sobotky a jeho nejbližších.


Na Babiše nestačil
Mentální Sobotkovou nevýhodou č. 1 je, že je introvertní. Nemá přirozenou potřebu přicházet do médií a sdělovat veřejnosti své názory. A A. Babiš, do jisté míry i M. Zeman, využili této Sobotkovy mediální neschopnosti udržovat strategickou iniciativu, která by se očekávala od vůdce nejsilnější politické strany v zemi a čtyři roky také premiéra, a zcela zaplnili mediální prostor. A. Babiš byl ve všech parametrech silnějším lídrem než B. Sobotka. Babiš má za sebou zejména silný životní příběh. B. Sobotka se naučil především intrikám v rámci organizace mladých sociálních demokratů a dovedl tuto svou schopnost k dokonalosti, což pomohlo zničit politickou stranu, kterou sedm let vedl.


Paradoxy působení ve vládě
Sobotka vedl velmi úspěšnou vládu, která přivedla zemi k hospodářskému růstu a k obnovení růstu životní úrovně občanů ve všech vrstvách. Je příkladem jeho kolosální politické a mediální neschopnosti, že tyto zjevné úspěchy vlády nedokázal lépe prodat. Vybral si k tomu pomocníky, kteří byli, coby ministři, ještě horšími komunikátory nežli on: Marksová – Tominová a Valachová.


Programová rigidita ČSSD
Za sedm let řízení ČSSD Sobotkou se tato strana neposunula k žádným novým programovým tématům, kterými by oslovila buď dosavadní voličský elektorát anebo se pokusila získat nové voličské skupiny a vrstvy občanů. Sobotkovo vedení se stalo synonymem stagnace programové a morálního rozkladu (uplatňoval princip presumpce viny jen výběrově, své přátele šetřil). O strategii strany se v době jeho působení v jejím čele, nedá vůbec hovořit. Nebylo zřejmé, kam strana vůbec směřuje a jaké má dlouhodobé cíle.


Neplnění volebních slibů
Sobotka si nedělal těžkou hlavu s plněním některých velmi významných, ba rozhodujících předvolebních slibů. Před sněmovními volbami v roce 2013 vzbudil velká očekávání tím, že dojde k zásadní revizi církevních restitucí. Tento programový závazek nicméně opustil ihned po volbách a nevrátil se k němu ani alespoň dílčím způsobem, když hejtman Zimola přišel před dvěma lety s návrhem jihočeského zastupitelstva na zdanění finančních náhrad plynoucích z církevních restitucí.


Dobrá služba straně
Svou přítomností ve sněmovně Sobotka zatěžuje sociální demokracii. Je před ním stále otevřená kauza OKD, která se stane ve sněmovní vyšetřovací komisi, jistě vítanou šancí pro politické odpůrce ČSSD ukazovat tuto stranu jako zcela zkorumpovanou a prohnilou. Pokud by zůstal ve sněmovně, Sobotka by v tom příštím roce a půl až dvou letech byl nucen čelit mnoha útokům a ČSSD by byla předmětem zpravodajství ze sněmovny jen v souvislosti s kauzou OKD. To by samozřejmě bylo zcela politicky zničující. Stejně nemožné pro nové vedení ČSSD by bylo, aby Sobotka seděl dál ve sněmovně a dále ovlivňoval členy poslaneckého klubu, kteří z 80% jsou právě jemu zavázáni za své umístění na čelná místa volebních kandidátek a potřebují nějaký čas, aby se jim sobotkovský duch vykouřil z hlavy. To se nestane, pokud Sobotka dál bude sedět ve sněmovně. V dané situaci je tedy Sobotkův odchod ze sněmovny tím nejlepším, co mohl ještě pro stranu udělat.
V českých politických dějinách by se těžko hledal příklad demokratického politika, který by na začátku svého působení ve vrcholné politické funkci měl všechny předpoklady pro to být silným politickým lídrem a svou politickou stranu udržet na výsluní a jenž svou politickou formaci dovedl na sám pokraj záhuby...

Jiří Paroubek