Možná ještě trapnější než neschopnost českých politiků jet na summit ministrů vnitra Evropské unie s konstruktivními návrhy, které by nakonec umožnily České republice přijmout ve světle většinového konsensu zemí EU povinné kvóty pro distribuci uprchlíků, a zachovat si tak tvář, jsou vzteklé a arogantní reakce české politické reprezentace na rozhodnutí EU povinné kvóty nakonec přijmout.

Navzdory demokratickému (neboť předepsanou kvalifikovanou většinou docílenému) rozhodnutí ministrů, že povinné kvóty budou, čeští politici trousí v lepším případ uštěpačné poznámky, v horším pak mluví o „stupiditě“ EU.

Stupidně ovšem vypadají především oni. Na rozhodnutí EU reagují „zaručenými“ předpověďmi o tom, jak kvóty nebudou fungovat a invektivami vůči zemím, které nám v podobě strukturálních fondů posílají nemalé částky placené jejich daňovými poplatníky. Prezident naší země dokonce vyhlašuje, že se snad ještě podaří rozhodnutí zvrátit, a pokud ne, bude toho prý EU litovat. Další čeští politici mávají jakýmisi svými právními analýzami a hrozí, že půjdou k evropským soudům.

Zase jednou prostě víme vše nejlépe. A divíme se, že Polsko, které je přeci jen evropštější než my, nakonec uznalo, že lepší než se nechat potupně jako exotická menšina v evropském koutě přehlasovat, je se „konstruktivně“ přidat k většině. Zato český ministr vnitra Milan Chovanec vykresluje změnu polského postoje skoro jako zradu a „konec Visegrádu.“

Jediné, co naše politiky v jejich dětinské umíněnosti tváří v tvář většinovému rozhodnutí EU činí ne úplně netrapnější politickou reprezentací v celé EU, je srovnání s orbánovským Maďarskem a především pak s naprosto zoufalým chováním postkomunisty Roberta Fica na Slovensku, který už dopředu vyhlašuje, že nebude rozhodnutí EU respektovat. Zapomíná dodat, že to Slovensko může nejen přijít na pěkné peníze, ale mít pro jeho zemi i další důsledky.

Je možné, že zavedení kvót na přerozdělení uprchlíků budou provázet zádrhele a nedorozumění. Bylo by ale skvělé, kdyby čeští politici alespoň pro jednou přestali k EU přistupovat tak, že oni vše vědí lépe než zbytek Unie, uznali „sportovně“ porážku, a začali se ptát, jak a čím mohou ke zdaru této nové politiky přispět.

Pokud toho nejsme schopni, měli bychom si naopak "sportovně" přiznat, že v EU nemáme co pohledávat a nést veškeré důsledky s tím spojené.