Vyměňme všechny! Anebo ne....?
V České republice vznikla iniciativa Vyměňte politiky!, která má prý na Facebooku 40 tisíc příznivců, a kterou podporuje celá řada známých osobností. Lidé by prý měli volit malé strany nebo strany úplně nové.
Jinou iniciativou je Defenestrace 2010—kroužkujte u voleb ty dole! Cílem této iniciativy je zamíchat pořadím na stranických kandidátkách tak, aby byli přeskočeni lídři politických stran politiky méně známými.
Obě výše zmíněné iniciativy si svým vyzněním docela dobře notují s vrcholným politickým číslem nového politického uskupení Věci veřejné, které zní „Nechte politické dinosaury odejít.”
Dnes již masovou iniciativou svého druhu je i virál „Nevolte Levici! Přemluv dědu a bábu!“ Pravicové mládí by podle něj mělo donutit starší generaci, aby volila pravicové strany, anebo, přesněji, jak říká v klipu Martha Issová, „nové pravicové strany.“
Lze jistě pochopit velkou míru frustrace z politiky velkých stran, reprezentovaných „dinosaury“. Ostatně o tom, že v reakci na polarizaci české politiky, v níž si velké strany usurpovaly velký vliv (ale tím i všechnu odpovědnost za sílící „blbou náladu“) nastoupí malé strany, jsem psal už v době, kdy se média ještě stále zaobírala jen ČSSD a ODS. Bohužel se ale lze razantního nástupu politických nováčků do jisté míry obávat.
Tak především: jediná malá strana, která je čitelná, neboť má dlouhou historii, jsou lidovci, ale tu autoři výzvy Vyměňte politiky! na mysli nejspíš nemají. Jistou historii a opravdovou stranickou strukturu mají také zelení.
Oproti tomu nové malé strany, jichž se podpora iniciativy především týká, nejsou skutečné strany. A historii nemají žádnou, snad kromě osobní historie některých politiků, kteří se s pomocí těchto stran snaží o politickou recyklaci. Jsou to vlastně kluby vedené charismatickými osobnostmi. Kdyby Karel Schwarzenberg, Radek John nebo Miloš Zeman například zítra skonali, jejich „strany“ skonají pozítří. Stojí a padají s nimi.
Znakem skutečné politické strany přitom je, že je to trvalá instituce, jejíž popularita sice může růst nebo klesat v závislosti na lídrovi, ale která nezmizí z politické mapy, nebo neupadne do bezvýznamnosti v případě odchodu charismatické osobností v čele.
Kroužkování kandidátů na spodních patrech kandidátek je možná poněkud racionálnější způsob, jak zamíchat českou politikou, až na to, že o těch „zakroužkovaných“ vědí voliči ještě méně než o nových stranách.
Ačkoliv málokdy souhlasím s politologem Bohumilem Doležalem, jeho ironicky míněný návrh „Vyměňte voliče!“, docela přesně vystihuje populistickou absurdnost toho, co se v současnosti v české politice děje. Doležal píše: Aby bylo možné vyměnit politiky, musí tu nějací lepší být. Jinak budou jen špatní nahrazeni ještě horšími. Aby tu lepší byli, musí mít politika statisícové podhoubí, z něhož může čerpat. Stručně řečeno: aby bylo možné vyměnit politiky, musí se napřed – a to pořádně, důkladně – změnit jejich voliči.
K tomu by se dalo dodat, že nejde jen o voliče, ale i o členské základny politických stran. Ty jsou u nás malé i v případě tzv.velkých stran.
Pokud se k iniciativě Vyměňte politiky! skutečně hlásí 40 tisíc lidí, dala by se česká politika nejsnadněji (ale přitom čitelněji) změnit tak, že by se tito lidé stali hromadně členy velkých stran, jež kritizují. Jelikož velké strany, ODS a ČSSD, mají každá okolo 20 tisíc aktivních členů, mohl by příliv nových členů snadno úplně změnit struktury i politiku takových stran.
Jenže do aktivní politiky se facebookové generaci nechce. Facebook je v prvé řadě „zábava“. Výzvy k házení vajíček, kroužkování nebo volbě malých stran jsou mnohem snadnější než vstup do každodenní, docela namáhavé politické práce.
Řečeno jinak, problém, jak se zdá, souvisí s povahou nových sociálních sítí na Internetu. Je na nich mnohem snadnější mobilizovat se proti něčemu, a mít přitom ještě zábavu, než mít pozitivní demokratický program a vizi, které by se hodily jako alternativy k pokleslému politickému establishmentu. „Drobná práce politická“, jak by řekl Masaryk, je o poznání těžší, než se připojit k „přátelům“ na Facebooku, aniž bych si pořádně rozmyslel, čeho se vlastně účastním a jaké to může mít důsledky.
Je samozřejmě dobře, že se rodí jakýsi tlak mladší generace na změnu v české politice, a asi neuškodí, když se velkým stranám budou dívat pod prsty nováčci—ať už v rámci vládní koalice nebo v Poslanecké sněmovně.
Jenže nezbývá než znovu opakovat omšelé úsloví, že každý národ má jen takové politiky, jaké si zaslouží. Jinými slovy: než se politické poměry u nás skutečně zlepší, bude se muset změnit mnohem víc než jen pořadí lidí na kandidátkách nebo složení Poslanecké sněmovny v podobě nástupu „nových“ stran. Aby nekradli a nebáli se (například potřebných reforem) politici, bude se muset jiné masarykovské heslo, „Nebát se a nekrást“, nejprve stát samozřejmým ve společnosti jako celku.
Jinou iniciativou je Defenestrace 2010—kroužkujte u voleb ty dole! Cílem této iniciativy je zamíchat pořadím na stranických kandidátkách tak, aby byli přeskočeni lídři politických stran politiky méně známými.
Obě výše zmíněné iniciativy si svým vyzněním docela dobře notují s vrcholným politickým číslem nového politického uskupení Věci veřejné, které zní „Nechte politické dinosaury odejít.”
Dnes již masovou iniciativou svého druhu je i virál „Nevolte Levici! Přemluv dědu a bábu!“ Pravicové mládí by podle něj mělo donutit starší generaci, aby volila pravicové strany, anebo, přesněji, jak říká v klipu Martha Issová, „nové pravicové strany.“
Lze jistě pochopit velkou míru frustrace z politiky velkých stran, reprezentovaných „dinosaury“. Ostatně o tom, že v reakci na polarizaci české politiky, v níž si velké strany usurpovaly velký vliv (ale tím i všechnu odpovědnost za sílící „blbou náladu“) nastoupí malé strany, jsem psal už v době, kdy se média ještě stále zaobírala jen ČSSD a ODS. Bohužel se ale lze razantního nástupu politických nováčků do jisté míry obávat.
Tak především: jediná malá strana, která je čitelná, neboť má dlouhou historii, jsou lidovci, ale tu autoři výzvy Vyměňte politiky! na mysli nejspíš nemají. Jistou historii a opravdovou stranickou strukturu mají také zelení.
Oproti tomu nové malé strany, jichž se podpora iniciativy především týká, nejsou skutečné strany. A historii nemají žádnou, snad kromě osobní historie některých politiků, kteří se s pomocí těchto stran snaží o politickou recyklaci. Jsou to vlastně kluby vedené charismatickými osobnostmi. Kdyby Karel Schwarzenberg, Radek John nebo Miloš Zeman například zítra skonali, jejich „strany“ skonají pozítří. Stojí a padají s nimi.
Znakem skutečné politické strany přitom je, že je to trvalá instituce, jejíž popularita sice může růst nebo klesat v závislosti na lídrovi, ale která nezmizí z politické mapy, nebo neupadne do bezvýznamnosti v případě odchodu charismatické osobností v čele.
Kroužkování kandidátů na spodních patrech kandidátek je možná poněkud racionálnější způsob, jak zamíchat českou politikou, až na to, že o těch „zakroužkovaných“ vědí voliči ještě méně než o nových stranách.
Ačkoliv málokdy souhlasím s politologem Bohumilem Doležalem, jeho ironicky míněný návrh „Vyměňte voliče!“, docela přesně vystihuje populistickou absurdnost toho, co se v současnosti v české politice děje. Doležal píše: Aby bylo možné vyměnit politiky, musí tu nějací lepší být. Jinak budou jen špatní nahrazeni ještě horšími. Aby tu lepší byli, musí mít politika statisícové podhoubí, z něhož může čerpat. Stručně řečeno: aby bylo možné vyměnit politiky, musí se napřed – a to pořádně, důkladně – změnit jejich voliči.
K tomu by se dalo dodat, že nejde jen o voliče, ale i o členské základny politických stran. Ty jsou u nás malé i v případě tzv.velkých stran.
Pokud se k iniciativě Vyměňte politiky! skutečně hlásí 40 tisíc lidí, dala by se česká politika nejsnadněji (ale přitom čitelněji) změnit tak, že by se tito lidé stali hromadně členy velkých stran, jež kritizují. Jelikož velké strany, ODS a ČSSD, mají každá okolo 20 tisíc aktivních členů, mohl by příliv nových členů snadno úplně změnit struktury i politiku takových stran.
Jenže do aktivní politiky se facebookové generaci nechce. Facebook je v prvé řadě „zábava“. Výzvy k házení vajíček, kroužkování nebo volbě malých stran jsou mnohem snadnější než vstup do každodenní, docela namáhavé politické práce.
Řečeno jinak, problém, jak se zdá, souvisí s povahou nových sociálních sítí na Internetu. Je na nich mnohem snadnější mobilizovat se proti něčemu, a mít přitom ještě zábavu, než mít pozitivní demokratický program a vizi, které by se hodily jako alternativy k pokleslému politickému establishmentu. „Drobná práce politická“, jak by řekl Masaryk, je o poznání těžší, než se připojit k „přátelům“ na Facebooku, aniž bych si pořádně rozmyslel, čeho se vlastně účastním a jaké to může mít důsledky.
Je samozřejmě dobře, že se rodí jakýsi tlak mladší generace na změnu v české politice, a asi neuškodí, když se velkým stranám budou dívat pod prsty nováčci—ať už v rámci vládní koalice nebo v Poslanecké sněmovně.
Jenže nezbývá než znovu opakovat omšelé úsloví, že každý národ má jen takové politiky, jaké si zaslouží. Jinými slovy: než se politické poměry u nás skutečně zlepší, bude se muset změnit mnohem víc než jen pořadí lidí na kandidátkách nebo složení Poslanecké sněmovny v podobě nástupu „nových“ stran. Aby nekradli a nebáli se (například potřebných reforem) politici, bude se muset jiné masarykovské heslo, „Nebát se a nekrást“, nejprve stát samozřejmým ve společnosti jako celku.