Volby do Poslanecké sněmovny na jaře 2010 mohou dát impuls ke změnám k lepšímu, ale mohou také způsobit další zhoršení situace v České republice. Jisté je, že politické strany by si měly vzít ponaučení z důvodů současné popularity úřednické vlády Jana Fischera.

Ačkoliv často slyšíme, že vláda je populární především proto, že údajně nemusí dělat obtížná rozhodnutí a prosazovat specifickou politickou linii, ve skutečnosti je důvodů pro vysokou popularitu Fischerovy vlády více. Patří k nim především nekonfrontační styl vystupování, věcné řešení problémů, jakož i prostá slušnost. Tu si lidé spojují zejména s osobou premiéra.

Poselství, které se zde nabízí, je poměrně jasné: občané jsou přesyceni prázdného ideologizování, osobních útoků a silných slov—to vše doprovázeno výsledky, jež nejlépe vystihuje rčení „skutek utek“. Velmi zřetelně se obsahově prázdná kýčovitost vystupování politiků v současnosti vyjevuje ve srovnání věcné vlády s rozhádaným parlamentem,

Není divu, že leckterý občan by si přál, aby úřednická vláda vládla dál. Mnozí se po právu děsí okamžiku, kdy se po volbách opět vytvoří politická polarizace mezi vládními stranami a opozicí, jež v českých podmínkách zdegenerovala do bezobsažného překřikování, vulgarity a vzájemného obviňování, zatímco hromadící se společenské a hospodářské problémy zůstávají neřešeny.

Jelikož pravidelné střídání politických vlád, jakož i souboj mezi vládním táborem a opozicí, patří k podstatě demokracie, je stav, v němž se mnoho občanů na obnovení normálního politického provozu po volbách netěší, varováním pro českou politickou reprezentaci. Především ona totiž svými dosavadními skutky znechutila demokratickou politiku, chápanou v dobrém slova smyslu, spoustě českých občanů.

I proto budou mít volby zásadní význam. Pokud vznikne silná vláda, která se bude snažit prosazovat jasná a věcná řešení nahromaděných problémů, může se důvěra v politiku u nás částečně obnovit. To by ovšem také vyžadovalo jistou konstruktivnost opozice—ať už v ní skonči kdokoliv.

Největším neštěstím by bylo, pokud by hned po volbách pohasla naděje na řešení problémů, jako jsou korupce, klientelismus, pochybné zadávání státních zakázek, rychlé zadlužování státu a neschopnost politických elit nabízet vize. Tato naděje může pohasnout nejenom proto, že česká politika opět na dlouhé měsíce utone v handrkování o sestavení „nějaké“ vlády, ale i proto, že vytvořená vládní koalice nebude schopna jasná řešení nabízet.

Po zkušenostech s Fischerovou vládou nebudou občané příliš zvědaví na velkohubé ideologizování. Budou chtít slyšet suché, jasné argumenty, budou požadovat věcná řešení. Otázkou je, zda jsou toho české politické strany ještě schopny.

V tomto kontextu není až tak důležité, jaká politická konstelace z voleb vzejde. Ponurou situaci u nás nezlepší ani jasně levicová, ani jasně pravicová vláda, pokud bude postupovat podle ideologických pouček, jež bude opozice po právu zpochybňovat. Nikdo sice nemůže požadovat ani po pravicové, ani po levicové vládě, aby se kompletně vzdaly své ideové identity, ale zároveň je jasné, že se nepodaří vyřešit žádný z výše zmíněných palčivých problémů české společnosti, pokud se na něm politické strany nedohodnou přes politický střed.

Pokud se nová vláda uchýlí k mocenskému prosazování ideologicky motivovaného programu, jako to učinila například vláda Mirka Topolánka v případě „rovné“ daně, nebo před ní vláda Jiřího Paroubka v případě Zákoníku práce, je jisté, že výsledkem bude nakonec jen zmatek, popřípadě znechucení značné části společnosti.

Jestliže si dnes v podstatě celá politická scéna například uvědomuje, že je třeba něco dělat se strukturálními problémy rozpočtu, v němž jsou mandatorní výdaje nastaveny neúměrně vysoko, měli by řešení hledat společně vládní tábor a opozice. To samé platí o reformách penzijního systému nebo protikorupčních opatřeních. Jestliže budou změny v těchto oblastech prosazeny silou, nepochybně se stanou terčem nějaké příští vlády, změní-li se politická konstelace.

Výše řešené není voláním po velké koalici. Je žádoucí, abychom měli jasně profilovanou vládu, která je občanům ideově srozumitelná. Je také žádoucí, aby se vláda a opozice skutečně kontrolovaly v prostředí tak náchylném ke korupci, jako je to české.

Zároveň je ale žádoucí, aby politici přestali úplně zbytečně ideologizovat problémy, které přímo volají po věcných, racionálních řešeních. Je žádoucí, aby si přestali vyměňovat navzájem sprostoty a pokusili se svým chováním kultivovat veřejnou debatu.

Český politický provoz je momentálně spíše dokladem toho, že si politicky neumíme vládnout. Pokud se po poměrně úspěšném vládnutí ne-politickém, v podobě současné vlády, nepodaří důvěru občanů v plně politický provoz rychle obnovit, můžeme se v dalších letech nadát krize ještě mnohem hlubší, než je současný stav věcí.

První zprávy, 1.1.2010